Jan Hus
Publikováno 31.08.2012 v 11:16 v kategorii Patroni šumavy a svatí, přečteno: 937x
Jan Vilímek: Mistr Jan Hus
Husův „portrét“ od neznámého mistra 16. století
Mistr Jan Hus (kolem r. 1370 Husinec – 6. července 1415 Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, před o téměř století následujícími reformátory Lutherem, Kalvínem a Zwinglim.
Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a exkomunikovala jej (1411). Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a přesto že mu císař Zikmund Lucemburský zaručil bezpečnost byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve. Některé Husovy názory (například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti) jsou dodnes katolickou církví vnímány jako teologicky vadné.
Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským) už uctívá pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity Kryštofa, arcibiskupa pražského).
Život
Studoval na pražské univerzitě, na artistické fakultě získal roku 1393 hodnost bakaláře a roku 1396 mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Již jako univerzitní mistr (od roku 1398) byl vysvěcen na kněze (roku 1400) a začal kázat v kostele sv. Michala a od 14. března 1402 v Betlémské kapli. V roce 1401 byl zvolen děkanem artistické fakulty a v roce 1409 rektorem univerzity, kde se stavěl za větší podíl Čechů na řízení univerzity.
Dekret kutnohorský a pisánský koncil
Národnostní neshody na Karlově univerzitě se stupňovaly. Když se kardinálové obou obediencí (západní církev se nachází v době dvojpapežství) shodli, že rozkol odstraní volbou nového papeže na koncilu v Pise, vyzval král Václav IV. univerzitu, aby se k účasti na tomto koncilu vyjádřila. Tento koncil měl kromě zmíněného, jak bylo neformálně přislíbeno, potvrdit králi Václavu IV. jeho nároky na titul římského krále, jehož byl zbaven kurfiřty roku 1400, kteréžto rozhodnutí potvrdil papež Bonifác IX. Arcibiskup Zbyněk, stejně jako římský král Ruprecht Falcký zůstávali v obedienci Řehoře XII. V této situaci se král obrátil na univerzitu a aby dosáhl jejího souhlasu, změnil poměr hlasů na univerzitě pomocí tzv. Dekretu kutnohorského z 18. ledna 1409 tak, že nyní český národ měl hlasy tři a ostatní národy hlas jediný. Cizí studenti, podporující Řehoře XII. se pak přesunuli do Lipska, kde založili novou univerzitu.
České země přešly po pisánské volbě pod obedienci Alexandra V. (se souhlasem arcibiskupa). Arcibiskup Zbyněk se snažil v této situaci potlačit pronikání „viklefských bludů“, avšak marně, neboť čeští mistři a opravné hnutí se opírali o královu podporu. V této situaci se arcibiskup obrátil na Alexandra V., který zakázal Viklefovy spisy a kázání na soukromých místech (což bylo namířeno i proti Husovu kázání v Betlémské kapli). Arcibiskupovi nepomohlo, že zakázal explicitně kázání v Betlémské kapli, že dal zabavit a spálit Viklefovy spisy, že nad Husovými stoupenci vyhlásil klatbu a pohnul Husa, aby se zodpovídal papeži Alexandru V.
Husův proces u papežské kurie a odvolání ke Kristu
Pomník Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí od Ladislava Šalouna
Sochařská kompozice Mistr Jan Hus, od sochaře Františka Bílka (z roku 1928) Tábor, Husovo náměstí
Jana Husa jako první exkomunikoval arcibiskup Zbyněk Zajíc, v roce 1411 pak i pisánský vzdoropapež Jan XXIII. kvůli jeho nepřímé podpoře papeže v Avignonu. Hus pokračoval v kázání i ve Viklefově obhajobě (spis Defensio articulorum Wycleff). Nakonec přesto došlo ke smíru mezi arcibiskupovou stranou a stranou Husovou, a to v červenci 1411, avšak 5. září téhož roku Zbyněk Zajíc utekl z Prahy a 28. září zemřel. Jeho nástupce Albík z Uničova pak již byl zcela ve vleku královského dvora.
Spor se přiostřoval, když Hus vystoupil proti vyhlášení křížové výpravy vyhlášené roku 1412 Janem XXIII. proti králi Ladislavu Neapolskému. V této bule papež vyhlásil odpustky každému, kdo se bojů zúčastní; ve viklefovských kruzích byl odpor proti odpustkům již delší dobu zakořeněn. Jan Hus 17. června napadl odpustkovou bulu a nazval papeže antikristem. Následovaly lidové bouře, které znepokojily i krále. Děkan teologické fakulty Štěpán z Pálče pak odsoudil 45 Viklefových článků a byl vydán zákaz je šířit.
Na Jana Husa však nyní Jan XXIII. vyhlásil klatbu, stejně jako na všechny, kdo se s ním stýkali; zároveň nařídil, že má být Hus zajat a souzen podle církevních zákonů a že má být zbořena Betlémská kaple. V tomto okamžiku se od papeže Hus odvolal ke Kristu jako „nejvyššímu soudci“. Byl vyhlášen interdikt na místech, kde Hus pobýval, na podzim došlo k uskutečnění zákazu bohoslužeb. Hus proto opustil Prahu, aby se uchýlil na venkov. Občas se přesto do Prahy vracel, většinu doby prožil od dubna 1413 v okolí Kozího Hrádku pod ochranou pána Jana z Ústí. Zde též sepsal své hlavní dílo De ecclesia.
Pražská teologická fakulta odsoudila Husa jako bludaře roku 1413, vytýkala mu body v nauce o svátostech, svatých a odpustcích, vzpírání se autoritě církve, proti níž staví osobní výklad Písma svatého a vzpírání se poddanosti vůči papeži, biskupům a kněžím.
20. dubna 1414 se Hus inkognito vrátil do Prahy, sepsal odsud několik listů, 30. dubna zaslal Jan XXIII. litomyšlskému biskupu Janovi výtku ohledně rozšíření Viklefova a Husova učení v Čechách s žádostí o napomenutí pražského arcibiskupa Konráda z Vechty. V téže době arcibiskupovi Konrádovi zaslal seznam Husových bludů v traktátu De ecclesia kancléř pařížské univerzity Jean Gerson. Až do odjezdu na svolaný Kostnický koncil žil Jan Hus pod ochranou Jindřicha Lefla z Lažan na hradu Krakovci.
Pokračování Husova procesu na kostnickém koncilu
Příjezd do Kostnice a obnovení procesu
Koncil, který svolal 30. října 1413 Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera na 1. listopad 1414, měl ukončit neúnosný stav rozkolu západní církve, reformovat církev „v hlavě i v údech“ (in capite et membris) a odstranit současné hereze. Již z tohoto určení vysvítalo, že proces s Janem Husem zahájený u kurie Alexandra V., bude tvořit pouze jednu z nejvýznamnějších položek koncilu.
Spolu se svým (zcela nekanonickým) odvoláním ke Kristu, případně ke svolanému koncilu, nebyl dokončen proces, který papežská kurie s Husem vedla, avšak Kostnický koncil měl tento proces převzít. Jan Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října (dosud bez královského glejtu) vydal na koncil v domněnce, že mu bude umožněno svobodně disputovat o jeho nauce a víře, avšak neuvědomil si, že již od začátku s ním byl v Kostnici veden právní proces, navazující na nedokončený proces předešlý. Glejt, který na cestu Husovi vystavil král Zikmund, nemohl – jak to souhlasí i s jeho zněním – zaručit nic víc než bezpečnou cestu Zikmundovým územím do Kostnice (přes Zlatou cestu); církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci. Spolu s Husem cestovali Václav z Dubé a Jan z Chlumu, a to se dvěma vozy a více než třiceti koňmi. V Kostnici se k Husovi přidružil zástupce univerzity, Jan Kardinál z Rejnštejna a písař poselstva, Petr z Mladoňovic.
Papež v Kostnici zrušil nad Husem klatbu, zřejmě i pro právní souvislosti, které jeho pobyt přinášel pro ostatní koncilní účastníky. V době Husova pobytu v Kostnici Jakoubek ze Stříbra v Praze začíná podávat přijímání pod obojí způsobou, kterýžto zvyk Hus schvaluje, avšak sám pod obojí Hus nepodával. V Kostnici se 27. listopadu roznesla zpráva, že chce Jan Hus uprchnout, proto byl následujícího dne pod záminkou rozhovoru s kardinály přiveden do paláce, kde dlel i Jan XXIII., kde zůstal (se svým souhlasem).
Husův protivník Michal de Causis podal proti Husovi první články, v němž jej obvinil z osmi bludů v církvi. 4. prosince byla jmenována vyšetřovací komise, o dva dny později byl Jan Hus uvězněn v kobce dominikánského kláštera na ostrově na Bodamském jezeře, kde byl držen až do března 1415. V Praze bylo Husovo zatčení přijato jako porušení královského glejtu, moravští přední pánové proto u Zikmunda intervenovali.
Komise několikrát žádala Husa, aby se podrobil rozsudku 12 či 13 mistrů, avšak on se chtěl zodpovídat jedině sněmu; při vyšetřování se nepřiznal k žádnému z Viklefových názorů. Byl proto tázán, proč sepsal komentář k bule Jana XXIII., která Viklefovy názory odsoudila, Hus pak označil za autora komentáře Jana z Jesenice, což pobouřilo Jana z Chlumu, který Husa obvinil, že odstupuje od pravdy a že se bojí smrti. Jan Hus poté onemocněl, jednání bylo přerušeno, avšak u Husa vypovídali pod přísahou pražští i jiní vyučující.
Král Zikmund po svém příjezdu do Kostnice žádal kardinály o Husovo propuštění, avšak ti pohrozili, že se sněm rozejde. Král kvůli zachování důležité věci odstranění rozkolu v církvi nakonec na nátlak 4. ledna 1415 ustoupil, dostalo se mu však slibu, že Janu Husovi bude zajištěno veřejné slyšení. Zároveň mu byla změněna vazba, od té doby si na ni on ani průvodci nestěžovali, žádali však veřejné slyšení.
Ve vězení Hus složil několik spisů, O pokání, O milování Boha, O třech nepřátelích člověka, O smrtelném hříchu, O přikázání Páně a modlitbě, O manželství a O svátosti oltářní. Dostával zde i dopisy z Čech a byly mu umožněny návštěvy. 21. ledna dorazil na koncil Jean Gerson se svým soupisem 20 Husových bludných článků; ty Jan Hus označil za lživé.
Útěk Jana XXIII.
Papež Jan XXIII. v době konání Kostnického koncilu
6. dubna překonal koncil vážnou krizi vyhlášením svrchovanosti koncilu nad papežem dekretem Haec Sancta. Jan XXIII. byl opětně 13. a 14. května předvolán před koncil a vyzván k abdikaci. Odpověď nepřicházela, proto byl zatčen, byla proti němu shromážděna obvinění a ve značně nechutném procesu 29. května koncil prohlásil, že bude-li papež sesazen, nikdo bez jeho svolení nesmí přistoupit k volbě nového papeže, a nato Jana XXIII. sesadil.
Závěr procesu s Husem
Nyní mohl proces s Husem pokračovat. Jan Hus si připravil řeč ke koncilu, tzv. Řeč o míru (Sermo de pace). Koncil namísto disputace s ním rozhodoval, zda Husovy nauky souhlasí s naukou římskokatolické církve, či nikoli. Husova pozice byla ztížena tím, že kvůli nedostavení se na soud v předchozím procesu u papežské kurie byl označen za tvrdošíjného a heretika, jeho obvinění se týkala víry, a proto neměl ani právo odvolání, ani právo být hájen advokátem.
Prvního slyšení se Husovi dostalo 6. června 1415, pro rozlehlost látky bylo nakonec zapotřebí slyšení tří. Akta koncilu se nezachovala, a tak jsou dějepisci odkázáni na osobní vzpomínky účastníků, především Petra z Mladoňovic.
Přesvědčeni o Husově nevině jeho průvodci poskytli koncilu Husovy traktáty De ecclesia, Contra Stanislaum, Contra Palecz a Contra occultum adversarium, to později Hus komentuje jako závažnou chybu, neboť tyto spisy chtěl před koncilem zatajit. Jan Hus během slyšení neměl možnost vyjádřit se k ničemu jinému než k předloženým článkům. Pro Husovu zdlouhavost ve výkladu ztráceli přítomní při slyšení trpělivost.
Podle Mladoňovicových zpráv předsedající koncilu, kardinál Petr z Ailly s Husem jednal poměrně mírně. Přítomní se shodovali na tom, že Husovy předkládané články vyznívaly lépe vytrženy z kontextu než v souvislostech. Hus však po Petrovi z Ailly žádal, aby mu dokázal, že jeho články jsou bludné. To bylo vyloženo jako vzpírání se autoritě koncilu, a proto byla žádost odmítnuta a Jan Hus se měl bludných článků zříci. On však žádal, že chce být poučen o opaku, a pak že odvolá; nakonec odvolat odmítl. Král Zikmund údajně po slyšení kardinály vybízel, aby Husa upálili nebo s ním nějak naložili, ale aby nedopustili jeho návrat do Čech.
Členové sněmu se nevzdávali naděje, že Jan Hus odvolá a 18. června předložili mu zúžený seznam článků, které měl odvolat. To však odmítl. 20. června byly Husovy spisy odsouzeny ke spálení, Husovo učení bylo zavrženo. Jan Hus se odmítl podrobit autoritě koncilu, odmítl odvolat ani pomocí zjednodušené a poměrně volné formulace „Tyto články jsem nikdy nedržel ani nekázal a kdybych to byl učinil, zle bych to byl učinil, neboť je prohlašují za mylné a přísahám, že je nechci držet ani kázat.“ Hus nabídl formulaci: "Dosvědčené bludy jsem nikdy nekázal, nedržel a netvrdil. Nebudu je kázat ani držet ani tvrdit". Ta ale nebyla přijata.
Ještě téhož dne přátelům, kteří se jej ještě snažili přesvědčit, odpověděl, že by byl ochoten pokorně odvolat, kdyby se cítil vinný, ale že žádá důkaz z Písem. Sněm tak dle svého mínění vyčerpal možnosti, jak odvrátit Husa od trestů předepsaných právem a podle církevních zákonů s ním jednal jako se zatvrzelým kacířem. V knížce Dr. J. V. Šimáka „Hus a doba před ním“, nakladatelství F. Topič, Praha 1921 se píše mimo jiné toto:„Hus byl vržen do temného, vlhkého a smrdutého vězení v dominikánském klášteře u jezera, takže se tam brzo těžce rozstonal. Přes to vše komise, zřízená k jeho vyšetřování, posílala k němu svědky, aby před ním vypovídali a přísahali, z čehož rozčilování chorobu Husovu ještě zvýšilo, takže kolísal již mezi životem a smrtí. Připuštěni však byli toliko svědkové proti Husovi, nikoli obhájci, ač o to snažně Hus prosil. Teprve osobní přímluvy Zikmundovy vymohly, že byl vězeň přenesen do slušnější cely klášterní, a že mu byla poskytnuta pomoc lékařská. Jeho průvodci podplatili stráže a dosáhli toho, že Hus mohl ze žaláře posílati listiny a též přijímati.“
Husovo odsouzení
6. července 1415 jednalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky, označené za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku.
Jan Hus byl obviněn z šíření Viklefových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Jan Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Podle církevního práva měl být degradován. Hus znovu odmítl odvolat. Sněm prohlásil, že s Husem již nemá nic do činění a předal jej světskému rameni s žádostí, aby bylo ušetřeno jeho života.[zdroj?]
Král Zikmund, zastupující svého bratra Václava, odevzdal Husa místnímu pánu, který jej vydal k provedení rozsudku radě města Kostnice. Popraviště mělo být za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben. Hus cestou zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Poté, co byl přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek a nabídli Husovi z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život. Hus odmítl a hranice byla zapálena. Hranice i s Husovými ostatky byla po upálení vhozena do řeky Rýna, aby si jeho přívrženci neudělali z hrobu poutní místo.
Odezva v Čechách
U Husových přívrženců v Čechách způsobila zpráva o upálení hněv a odpor vůči těm, kdo jej vydali na smrt, tj. ke koncilu. Převládlo mínění, že byl odsouzen především pro svou kazatelskou činnost, protože hájil pravdu a neodchýlil se od učení církve. Jeho odsouzení bylo chápáno i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků.
Doslov k Husově procesu tvořilo odsouzení Jeronýma Pražského, který se v dubnu 1415 dostavil do Kostnice, avšak Jan Hus jej měl k rychlému odchodu. Poté, co Jeroným kázal v Bavorsku proti koncilu, byl zatčen a dopraven do Kostnice, kde uznal odsouzení Viklefovo i Husovo. Nebyl však propuštěn, s podezřením, že soudce obelstil. Při novém vyšetřování se přiznal k Viklefovým i Husovým naukám a prohlásil za svůj největší hřích, že se Jana Husa, „dobrého a svatého muže“, zřekl. 30. května 1416 byl odsouzen a upálen i mistr Jeroným Pražský.
Smrt dvou českých kazatelů způsobila eskalaci napětí uvnitř Českého království, která posléze vedla k husitské revoluci. Jan Hus bývá hodnocen jako předchůdce protestantské reformace.
Bohemistika
Bohemistika je vědní obor, který se zabývá českým jazykem a literaturou. V širším, dnes méně častém pojetí výraz označuje obor zabývající se českým národem obecně (tj. včetně kultury, historie apod.).
Historie jazykovědné větve oboru
Počátky vědeckého zkoumání češtiny
Obor vznikl již ve 14. století, kdy se poprvé objevily odborné práce zabývající se českým jazykem.
Klaret
Český učenec doby Karla IV. Bartoloměj z Chlumce, zvaný Klaret, (asi 1320 – asi 1379) se jako první pokusil o vytvoření české vědecké terminologie. Učinil tak zvláště ve svých třech velkých veršovaných slovnících – Glosář, Bohemář a Vokabulář gramatický. Další, menší slovník dostal název Exemplarius. Některé novotvary zavedené Klaretem existují v češtině dodnes (např. jepice, háv, zlatohlav).
Jan Hus
O český jazyk se zajímal také Jan Hus (asi 1363 či 1370 – 6.7.1415). Husovo autorství latinsky psaného díla Orthographia Bohemica (O pravopise českém) nelze jednoznačně prokázat, ale bývá mu obvykle přisuzováno. Podle reformy navržené v uvedeném spise se měl dosavadní český spřežkový pravopis nahradit pravopisem diakritickým.
Období humanismu
Čeští humanisté 15. století (např. Viktorin Kornel ze Všehrd) hájili češtinu proti výtkám, že je ve srovnání s latinou nedokonalá, a usilovali o to, aby se jí čeština po stránce lexikální i stylistické vyrovnala.
Tři kněží jednoty bratrské, Beneš Optát z Telče, Petr Gzel z Prahy a Václav Philomates, v první třetině 16. století sestavili první mluvnici českého jazyka – Grammatiku českou. Ač nebyla úplná, položila základy kodifikace humanistické češtiny, zvláště pak v hláskosloví a tvarosloví.
Jan Blahoslav
Velkým znalcem českého jazyka byl biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav (1523 – 1571).
Z latiny a řečtiny do češtiny přeložil Nový zákon (překlad vydán 1564), a dal tak podnět ke vzniku Bible kralické (1576 – 1594). Blahoslavův překlad se stal vzorem dokonalého jazyka.
Celkem dvacet let se věnoval Gramatice české a dokončil ji těsně před svou smrtí. Kniha je vlastně komentovaným vydáním starší gramatiky češtiny od Beneše Optáta a Václava Philomatesa a je Blahoslavem doplněna o rozsáhlý oddíl o stylistické kultuře a normě jazyka. Kniha je doplněna sbírkou českých přísloví.
Matouš Benešovský
Matouš Benešovský zvaný Philonomus, o jehož životě nemáme příliš spolehlivých dokladů, je původcem dvou jazykovědných děl. Grammatica Bohemica vyšla r. 1577 a Knížka slov českých vyložených r. 1587. Benešovský se pokládá za prvního autora, který popsal sedmipádovou strukturu češtiny a který byl blízko objevení slovesného vidu. Jeho specifikem je práce s obecně slovanským materiálem, především maloruským (ukrajinským), méně pak jihoslovanským, a v novodobé edici (O. Koupil) je zván protoslavistou. V rámci humanistické tradice podává také chválu jazyka českého a a prosazuje čistotu češtiny z pozice krajního purizmu. Zcela jedinečné jsou v jeho Knížce žalmy v církevní slovanštině, zapsané českým pravopisem.
Daniel Adam z Veleslavína
Lexikograf Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599) sestavil mj. čtyřjazyčný slovník Silva quadrilinguis (Bohatství čtyř jazyků, 1598), jenž vedle sebe kladl dva jazyky mrtvé (latinu a řečtinu) a dva jazyky živé (češtinu a němčinu).
Podle Daniela Adama z Veleslavína byla celá jazyková (a obecně kulturní) epocha v českých zemích nazvána dobou veleslavínskou. Právě na češtinu tohoto vrcholného období navázal počátkem 19. století Josef Dobrovský při snaze o vytvoření moderní spisovné češtiny.
Slováci
Na rozvoji bohemistiky se v době humanismu podíleli také Slováci působící v Čechách. Nejvýznamnějším z nich byl Vavřinec Benedikt z Nudožer (1555 – 1615), jenž působil na pražské univerzitě a latinsky sepsal mluvnici češtiny známou pod názvem Grammaticae bohemicae libri duo (Dvě knihy české mluvnice, 1603). Kromě výkladů o mluvnici kniha obsahuje řadu poznámek o nářečích. Velmi kvalitní gramatikou byla také Grammatica Bohemico-Slavica Pavla Doležala (1746).
Období barokních gramatik
Doba slovesného baroka, za niž se u nás považuje přibližně rozpětí let 1620-1770, s sebou přinesla zvýšený teoretický zájem o český jazyk v podobě několika gramatik, některých mnohokrát vydaných. Tato horečnatá jazykovědná aktivita se někdy spojuje s komplikovaným postavením češtiny, která byla postupně vytlačována ze sféry nejvyšší správy a světské elitní kultury a musela odolávat zvýšenému tlaku němčiny. Představy o jejím úpadku jsou však z velké části obrozeneckým mýtem, na nějž navázala i pozitivistická bohemistika 20. století. Dnes jsou kvality pobělohorské literatury široce uznávány, stejně jako důležitá role jezuitských autorů při péči o český jazyk.
Mezi první barokní díla zaměřená na jazyk patří Grammatica Boemica Jana Drachovského z r. 1660 Brus jazyka českého z r. 1667 od Jiřího Konstance, který však vydal až po jeho smrti M. V. Šteyer. Prakticky zaměřený byl Šteyerův tzv. Žáček, plným názvem Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti, neb tisknouti (1668, 1730, 1781!). Nic bližšího není známo o mluvnici Kotelově kolem r. 1691. Nejvýznamnější původní mluvnickou prací je však latinská Čechořečnost, seu Grammatica linguae Bohemicae Václava Jana Rosy z r. 1672. Ta obsahuje také předmluvu, která je v podstatě obranou češtiny. O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice Václava Jandyta Grammatica Linguae Boemicae (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená stále přetiskovanou předmluvou, obsahující zanícenou obranu českého jazyka, a příležitostně doplněná puristickým slovníčkem. V některých z vydání najdeme také návody, jak psát českou divadelní hru nebo jak konverzovat ve vyšší společnosti. Role těchto návodů stále čeká na podrobnější výzkum, ale je možné, že se ukáže, že čeština nebyla vytlačena z elitní světské kultury tak dokonale, jak se tvrdívá.
Národní obrození
Josef Dobrovský
Za zakladatele novodobé vědecké bohemistiky (a rovněž slavistiky) je považován Josef Dobrovský (1753 – 1829), vůdčí postava první generace obrozenců. Právě před touto generací stály obtížné úkoly, a to kromě jiného:
učinit český jazyk předmětem teoretického studia, popsat jeho dějiny, vývoj i současný stav a stavbu vědeckými metodami osvícenského racionalismu;
vytvořit základy spisovného jazyka českého stanovením nové, jednotné normy a prosazením její kodifikace;
popsat dosavadní vývoj a současný stav české literatury.
Dobrovský se těchto úkolů ujal a už v roce 1792 dokončil německy psané dílo Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury). V této literárněhistorické studii Dobrovský vypracoval periodizaci české literatury, z níž se v zásadě vychází dodnes. Za vrcholné období českého písemnictví označil dobu veleslavínskou. Vyzdvihl však také dobu husitskou.
Dobrovského další práce, Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Podrobná mluvnice českého jazyka, 1809), lze označit za stěžejní dílo bohemistiky, bez něhož by měl současný český jazyk výrazně jinou podobu. Autor navazoval na humanistickou češtinu Bible kralické a jeho normativní návrhy byly až na výjimky brzy přijaty. (O tuto kodifikační mluvnici se ve 2. polovině 19. století opíral i Jan Gebauer.)
Třetím významným počinem Josefa Dobrovského na poli bohemistiky bylo sestavení dvoudílného Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník, 1802 a 1821).
Josef Jungmann
Dobrovský si s nastupující mladou generací obrozenců příliš nerozuměl, přesto z jeho díla vycházel další velikán bohemistiky, Josef Jungmann (1773 – 1847), autor pětisvazkového Slovníku česko-německého (vycházel v letech 1834 – 1839). Shromáždil v něm přibližně 120 000 českých slov, jejichž zdrojem byly české literární památky a řeč lidu, ale zahrnul do něj také výrazy z dalších slovanských jazyků (zvl. z ruštiny a polštiny) a vlastní novotvary. Sestavením slovníku chtěl prokázat, že čeština je jazyk stejně bohatý a dokonalý jako němčina. Vznik českého odborného názvosloví byl spjat s rozvojem české vědy v době národního obrození. Spolu s Dobrovského Mluvnicí se Jungmannův slovník stal základním kamenem pro pozvolné ustanovení normy i kodifikace moderní češtiny.
Jungmann se zabýval také historií české literatury. V díle Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka (1825) sepsal české literární památky od nejstarších dob po svou současnost. Periodizace dějin české literatury do značné míry vychází z pojetí Josefa Dobrovského.
Přelom 19. a 20. století – pozitivistické období
Od konce 19. století se rozvíjely pozitivistické metody zkoumání jazyka a literatury.
Jan Gebauer
Nejvýznamnějším představitelem této fáze dějin bohemistiky byl Jan Gebauer (1838 – 1907), jeden z nejuznávanějších českých vědců všech dob. Jeho dílo na přelomu 19. a 20. století pro český jazyk znamenalo totéž, co dílo Josefa Dobrovského o 100 let dříve. Jako docent a později profesor češtiny na Karlově univerzitě vychoval řadu vynikajících nástupců (např. Václav Ertl).
Gebauer navázal na práci Dobrovského a navrhl kodifikaci spisovné češtiny, která brala ohled na tehdejší aktuální potřeby jazyka a která je v mnoha ohledech platná dodnes.
Gebauerova Historická mluvnice jazyka českého je klíčovou bohemistickou prací. Za svého života stihnul publikovat tři části – Hláskosloví (1894), Tvarosloví – Skloňování (1896) a Tvarosloví – Časování (1898). Čtvrtou část, Skladba upravil k vydání až František Trávníček v roce 1929. Celé dílo je podloženo rozsáhlým, pečlivě zpracovaným materiálem a je dodnes považováno za spolehlivý pramen.
Dvoudílný Slovník staročeský (1903) stihl Gebauer zpracovat a vydat jen po heslo naliti. Dílo později dokončil profesor Emil Smetánka.
Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I, II (1890) původně vznikla jako školní učebnice, ale postupně se stala příručkou kodifikační a základním bohemistickým dílem své doby. Obsahuje ucelený popis soudobého českého hláskosloví, slovotvorby, tvarosloví, skladby i pravopisu. Na toto zpracování české mluvnice navázali Bohuslav Havránek a Alois Jedlička ve své České mluvnici.
Výše uvedená Mluvnice vyšla v roce 1891 také ve zkrácené, přehlednější a přístupnější podobě jako Krátká mluvnice česká. Na jejích pozdějších vydáním pracoval kromě jiných už zmíněný Václav Ertl.
Další pozitivističtí bohemisté
Václav Ertl, Josef Zubatý, Jaroslav Vlček
Meziválečné období
Mezi 1. a 2. světovou válkou se bohemistika částečně přiklonila ke strukturalismu (Vilém Mathesius, Jan Mukařovský).
Československo po 2. světové válce
Po 2. světové válce se prosazovalo úsilí o marxistickou metodologii (Bohuslav Havránek, Karel Horálek, Zdeněk Nejedlý a další).
Ředitel Ústavu pro jazyk český František Daneš (* 1919).
Pomník mistra Jana Husa
Celkový pohled na sousoší
Nezrealizovaný návrh V. Amorta
Pomník mistra Jana Husa od Ladislava Šalouna stojí v Praze na Staroměstském náměstí. Byl odhalen roku 1915, k pětistému výročí Husova upálení. Od roku 1962 je chráněn jako národní kulturní památka v rámci celého Staroměstského náměstí.
Historie
Na počátku stavby pomníku vznikla politická roztržka, která probíhala od roku 1889. 25. listopadu toho roku, po zasedání zemského sněmu, probíhala diskuse o umístění pamětní desky Jana Husa na budovu Národního muzea. Princ Karel Schwarzenberg se při této příležitosti vyjádřil neuctivě o husitech, které označil za „bandu lupičů a žhářů“. Jeho výrok vyvolal bouřlivý odpor mezi mladočechy; jako reakce vzniklo rozhodnutí postavit Husovi v Praze pomník. 31. května 1890 byl na Staroměstské radnici ustanoven Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa; do jeho čela byl zvolen Vojtěch Náprstek.
Finanční prostředky pro realizaci pomníku byly obstarány prostřednictvím veřejné sbírky. První soutěž na návrh pomníku byla vypsána již roku 1891; pomník měl stát na Malém náměstí. Vítězný návrh sochaře Vilíma Amorta však nebyl realizován, neboť přetrvávaly spory o nejlepší umístění pomníku.
Kromě Malého náměstí bylo pro pomník navrhováno i Václavské náměstí, Betlémské náměstí a konečně Staroměstské náměstí, na něž nakonec padla definitivní volba. Pomník měl být umístěn mezi Palác Kinských a Mariánský sloup.
Druhá soutěž byla vyhlášena v roce 1900. Svoje návrhy do ní zaslali mj. Bohuslav Schnirch, Stanislav Sucharda, Jan Kotěra a Ladislav Šaloun, jehož projekt byl vyhodnocen jako nejlepší. Základní kámen k pomníku byl položen v červenci 1903; pomník byl slavnostně odhalen o 12 roků později, 6. července 1915.
Popis
Secesní bronzový pomník znázorňuje Jana Husa stojícího uprostřed skupiny postav; ty symbolizují jednak husity, jednak pobělohorské emigranty. Hus pohledem směřuje k Týnskému chrámu, který byl v 15. století centrem kališníků; na této straně je umístěna i skupina bojovníků. Naopak porobení emigranti se nacházejí blíže k místu popravy 27 pánů roku 1621 po stavovském povstání.
Celé sousoší je umístěno na širokém žulovém podstavci přibližně eliptického tvaru. Po obvodu jsou vytesány nápisy: „Milujte se, pravdy každému přejte“ (m. Jan Hus), „Věřím že vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český“ (ten byl doplněn až v době samostatného Československa v roce 1926), a část textu chorálu Ktož jsú boží bojovníci.
Tábor
Západní strana Žižkova náměstí se Starou radnicí
znak
vlajka
status: město
NUTS 5 (obec): CZ0317 552046
kraj (NUTS 3): Jihočeský (CZ031)
okres (NUTS 4): Tábor (CZ0317)
obec s rozšířenou působností: Tábor
pověřená obec:
historická země: Čechy
katastrální výměra: 62,22 km²
počet obyvatel: 35 096 (1. 1. 2012)
zeměpisná šířka: 49° 24' 52" s. š.
zeměpisná délka: 14° 39' 35" v. d.
nadmořská výška: 437 m
PSČ: 390 01
zákl. sídelní jednotky: 35
části obce: 15
katastrální území: 10
adresa městského úřadu: Městský úřad Tábor
Žižkovo náměstí 3
390 01 Tábor
starosta / starostka: Ing. Jiří Fišer
Oficiální web: http://www.tabor.cz
E-mail: posta@mu.tabor.cz
Tábor, Česko
Tábor je město na jihu Čech na řece Lužnici. Se svými 35 tisíci obyvateli je po Českých Budějovicích druhým největším městem v Jihočeském kraji. Spolu se Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí pak vytváří městskou aglomeraci se skoro 47 tisíci obyvateli. Město, jehož centrum je památkovou rezervací, je významným centrem turistického ruchu. Lákadlem pro návštěvníky je zejména historie husitského hnutí.
Poloha
Leží na řece Lužnici ve výšce 437 m nad mořem, zhruba 80 km jižně od Prahy a 60 km severně od Českých Budějovic. Z geologického hlediska leží Tábor v Táborské pahorkatině, která se nachází na rozhraní Třeboňské pánve a Vlašimské vrchoviny.
Nejvýše položená místa v Táboře jsou:
Rozhledna Hýlačka v obci Větrovy (522 m n. m.)
kaplička na Svaté Anně (476 m n. m.)
Žižkovo náměstí, přímo v historickém centru Tábora (450 m n. m.)
Nejníže naopak leží řeka Lužnice (384 m n. m.)
Název města a jeho ohlasy
Mezi českými lingvisty převládá názor, že z husitského označení města Tábor (vzniklého podle biblické hory Tábor) vzniklo obecné označení pro vojenská ležení, které se skutečné objevuje od 15. století a vyskytuje se i v polštině a maďarštině.[2][3][4] Z něj pak vzniklo i označení pro stanové tábory k hromadné rekreaci dětí (dětský tábor, pionýrský tábor) a pak i pro rekreační pobyty s vyšším luxusem ubytování a naopak pro koncentrační tábory.
Jiní lingvisté, převážně cizí, zastávají názor, že označení vojenských ležení pochází z turkotatarského slova tabur, znamenající vojsko v obranném postavení nebo vozovou hradbu, a do češtiny se dostalo přes maďarštinu.
Na planetě Mars se nachází impaktní kráter, který je pojmenován podle města Tábor. Nachází se na souřadnicích 58,4°W × 35,8°S a má 19,5 kilometru v průměru.
Historie
Před založením města
Na místě současného Tábora je prokázáno osídlení z doby halštatské a laténské (mohlo zde existovat keltské oppidum ve 2. století př. n. l., ale není to příliš pravděpodobné). Zaznamenán byl i nález mince císaře Hadriána z doby římské.
Ve třináctém století zde nechal Přemysl Otakar II. postavit hrad Hradiště. Z roku 1368 máme doklad zdejších pánů Hněvka a Konráda. Pak mají oblast v moci páni z Ústí. V této době už stál kostel svatého Filipa a Jakuba pod hradem.
Husitský Tábor
Pomník Jana Žižky z let 1877 až 1884 přehlíží stejnojmenné ústřední náměstí
Tábor byl založen na jaře roku 1420 husity a pojmenován podle hory Thabor u Nazaretu, v dnešním Izraeli. Podle biblické Knihy soudců přikázala prorokyně Debora izraelskému vůdci Barakovi: "Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů..." (Sd 4,6 (Kral, ČEP)). Barak ji poslechl a z této hory pak drtivě porazil kanánské vojsko.
Založení města navázalo na tradici husitských náboženských poutí na hory (např. hora Burkovák, 1419). Zakladatelé města (např. Petr Hromádka z Jistebnice), pocházející z celých Čech, byli odhodláni vytvořit nové společenství, odmítající lidské zákony a řídící se pouze zákonem Božím. Zpočátku zde byly realizovány ideály křesťanského komunismu, tedy dobrovolného společenství majetku. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu, na pořádek dohlíželi čtyři zvolení hejtmani. Občané se nazývali táborité.
Táborská obec měla od počátku vlastní vojsko. Zkušení velitelé, hejtmani, cvičili tábory v boji a zacházení se zbraněmi. Brzy poté táborské vojsko provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery v Milevsku, Louňovicích a Zlaté Koruně. Uloupený majetek byl jedním z hlavních zdrojů příjmů táborského společenství. Dobyté kláštery a kostely táborité vypalovali. Jejich vnitřní zařízení, vzácné knihy, sochy i obrazy ničili a pálili, podpořeni ideou obrazoborectví. S nepřáteli zacházeli husité stejně nelítostně, jako katolická vojska s nimi.
Táborský komunismus vydržel jen asi půl roku, do podzimu 1420. Pak táboři začali vybírat dávky od vesnických poddaných a stali se tak feudální vrchností, která přijala zvyky jiných držitelů půdy.
Další vývoj a události
Od roku 1437 byl Tábor královským městem. Tehdymu byl také udělen znak: nad hradbami se dvěma věžemi se vznáší říšský orel s lucemburským orlem na prsou. Lucemburský orel byl pak nahrazen českým lvem.
1452 město se vzdalo sedmnáctitisícovému vojsku zemského správce Jiřího z Poděbrad, zavázalo se mu věrnosti. Táborská církev se podřídila arcibiskupovi Janu Rokycanovi. Mikuláš Biskupec z Pelhřimova byl uvržen do vězení.
V roce 1492 byla pro vyřešení problémů se zásobováním vodou na okraji města vybudována vodní nádrž Jordán přehrazením Tismenického potoka. Je nazvána podle řeky Jordán ve Svaté zemi.
Roku 1512 byla dokončena stavba chrámu „Proměnění Krista Pána na hoře Tábor“- stavitel pražský mistr Staněk.
V roce 1532 byl Tábor postižen velkým požárem, byl značně poškozen i hrad.
Na konci třicetileté války, po 5 dnech obléhání Švédy na jejich loupežné výpravě na jih Čech, byl 23. 8. 1648 dobyt Tábor.[8]
Císař Leopold I. schválil (3.11.1660) „Aertikule táborských soukeníků“ (což mělo význam pro rozvoj řemesel u nás; např. je zde ustanovení o učních).
Roku 1750 byl povýšen Tábor na město krajské a byl jím do 1848.
Deska na nádraží v Táboře připomíná návštěvu prezidenta T. G. Masaryka 21. 12. 1918
V roce 1862 bylo v Táboře otevřeno (4.října) reálné gymnázium-první střední škola svého typu s výlučně českým vyučovacím jazykem v tehdejší rakouské monarchii.
Od roku 1872 začala větší výstavba táborského Nového města - od hradeb a bran Starého města směrem k v r. 1871 vybudované železnici.
Na táborském náměstí byla 26. srpna 1877 za účasti 10 tisíc lidí odhalena Myslbekova socha J.Žižky. Byla však špatně odlita a nahradilo ji roku 1884 dílo sochaře Josefa Strachovského, dodnes zdobící náměstí.
V červnu 1903 byla zprovozněna první česká elektrická železnice, elektrická dráha Tábor – Bechyně, kterou projektoval Ing. František Křižík. Její součástí jsou dva mosty, kovový železniční most přes Lužnici v Táboře na této trati pochází z roku 1902.
V roce 1902 se konala v Táboře velká Jihočeská hospodářská, průmyslová a národopisná výstava (zahájení 2.srpna 1902) - největší podnik tohoto druhu na českém jihu. Soustředila pozornost celých Čech, Moravy a přilákala řady krajanů z ciziny.
V roce 1906 se konala v Táboře akce světového významu – vůbec první výstava o Janu Husovi.
V roce 1918 při cestě vlakem z exilu do vlasti se 21. prosince 1918 zastavil v Táboře T.G.Masaryk a promluvil k velkému lidovému shromáždění.
a 25. března 1920 prezident ČSR opět navštívil Tábor při oslavách 500. výročí založení města a byl jmenován jeho čestným občanem.
V roce 1929 se v Táboře konala rozsáhlá Jihočeská průmyslová a hospodářská výstava, spojena s výstavou československého válečnictví, pořádanou ministerstvem národní obrany.[12] Výstavu provázely sjezdy, slavnosti, kulturní události. Výjimečnost akce potvrdila i návštěva prezidenta ČSR T.G.Masaryka dne 30. června; celkem výstavu navštívilo přes 230 tisíc osob.
V létě 1935 se v Táboře konal velký Slet sokolstva Pražského kraje k němuž byl vydán stříbrný odznak se Sokolem , siluetou hradu Kotnova a trikolorou.
Památky a zajímavosti
Kotnov a Bechyňská brána
Věž Kotnov, bývalý hrad
Hrad měl pravděpodobně dvě věže s kruhovým půdorysem a dvě s čtvercovým. Zachována zůstala pouze kruhová věž Kotnov s připojenou Bechyňskou branou. Druhá, takřka identická, se nacházela v oblasti dnešní sladovny. Čtvercové (kvadratické) věže se nezachovaly. Jedna z nich, jihovýchodní, byla možná pouhou baštou U Zvoncóv. (Po požáru se mluví o shoření právě této bašty). V místech dnešního pivovaru byla hradní kuchyně. V patnáctém století byl k hradu přistavěn parkán, na jehož jihovýchodním konci stála věž. Parkán existuje dodnes, v Táboře se říká „Na Parkánech“. Požárem roku 1532 byl hrad velmi poškozen. Archeologové nalezli 20 cm vrstvu popela. Hrad už ke své bývalé slávě nepovstal. Byl naopak využíván pro hospodářské účely. Vybudován byl pivovar. Ten už v současné době nefunguje, ale v těchto prostorách funguje nyní hotel.
Stará radnice
Táborská radnice patří k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech. Radnice má čtyři křídla, která obklopují malé nádvoří. Nejvýznamnější částí radnice je Velký sál s dokonale zvládnutou síťovou klenbou. Ve druhé polovině 17.století byla budova radnice přestavena do barokního stylu, ale v roce 1878 byl radnici vrácen její gotický ráz. V současné době slouží radnice jako vstup do podzemních chodeb, k expozicím Husitského muzea i k pořádání kulturních akcí.
Kostel Proměnění Páně
Děkanský kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, Žižkovo náměstí (2005)
Jordán
Vodní nádrž Jordán je nejstarší ve Střední Evropě, byla založena roku 1492 a vznikla přehrazením Košínského potoka. Z Jordánu pokračuje tok jako Tismenický potok. Nádrž má rozlohu okolo 50 hektarů a dosahuje hloubky až 18 metrů. Původně měla sloužit jako chovný rybník, ale později se ukázalo, že je na chov ryb příliš velká. Dnes slouží jako záložní zásobárna vody a je vítaným místem k odpočinku obyvatel i turistů. Od roku 1830 nebyla nádrž čištěna. V dohledné době se plánuje její vyčištění a vybagrování nánosů bahna, které může obsahovat choroboplodné zárodky.
Kostnický dům
Nejstarší historické zprávy k domu č. p. 220 jsou dochovány z počátku 16. století. Části domu jsou však patrně ještě starší, kamenné partie některých zdí jakož i pod domem se rozkládající rozsáhlé sklepy vykazují stavební prvky z gotického období, tj. ze století 15. Pro svůj historický význam byl proto prohlášen za národní kulturní památku.
Poloha dvoupatrového řadového domu je hlavním průčelím orientovaná do Pražské ulice. Dnes je z této strany vchod do kavárny – cukrárny v přízemí. Nejvýraznějším prvkem je první patro domu, vystupující z plochy průčelí arkýřem zaujímajícím téměř celou šířku domu. Arkýř spočívá na čtyřech konzolách, jejichž provedení má slohový vztah k renesanci a patrně tedy souvisí s výstavbou domu v roce 1656. Další dominantou uličního průčelí je domovní štít, který je prolomen třemi lichými arkádami s oválným a polokruhovým záklenkem, na hraně s okosením, které vyznívá jako projev gotické tradice. Je pravděpodobné, že průčelí bylo v renesanci členěné sgrafitem.
V roce 1994 byl dům přebudován na penzion.
Husův park
Táborské Husovo náměstí, kterému se obecně říká Husovy sady nebo park u nádraží, začalo vznikat po roce 1871 - po vybudování železnice a otevření nádraží v Táboře. Tehdy z nádraží k většině táborských obytných domů a k městské bráně byla vzdálenost přibližně 2 km.
Koncem 20. století dostal tento - časem už okolo zcela zastavěný - vnitroměstský prostor krásnější a vzdušnější tvář. Po roce 1991 došlo k rozsáhlému přebudování celého areálu bývalé c.k. tabákové továrny z konce 19. století, v městě známé „Tabačky“ (po roce 1950 do 1990 kasárny); zmizely neprůhledné ploty a zdi i různé „stavby a boudy“ a rozlehlé budovy byly přeměněny na pracoviště okresních úřadů, obchodů a byly vybudovány podzemní garáže a provedena sadová úprava okolí. Slavnostní předání proběhlo v listopadu 1997.
Při vstupu do Husových sadů - parku ze směru z centra města - od třídy 9.května (v letech 2005-2006 také zrekonstruované) - můžeme obdivovat velkou sochařskou kompozici „Mistr Jan Hus“ od významného čs.sochaře Františka Bílka (1872-1941). Pomník byl vybudován z iniciativy táborského „Spolku pro postavení Husova pomníku“ a odhalen dne 6.července 1928 (u příležitosti 513.výročí Husova upálení v Kostnici).
Sochařská kompozice Mistr Jan Hus, od sochaře Františka Bílka (z roku 1928) Tábor, Husovo náměstí
Detail postavy - pomník mistra Jana Husa, Husovo náměstí
Detail - střed, pomník mistra Jana Husa
Detail pomníku - 1. levá část
Detail pomníku - 2. levá část
Detail pomníku - 1. pravá část
Detail pomníku - 2. pravá část
Fontána „Dívka s džbánem“, východní okraj Husova parku
Husův park, západní okraj, směr k centru města
Husův park, pomník mistra Jana Husa od sochaře Františka Bílka
Pohled z Husova parku, od pomníku do Bílkovy ulice
Husovo náměstí, budova Městského úřadu, pohled z Husova parku
Botanická zahrada
Tábor-budova Zemědělské školy (z r. 1903), za ní až k Jordánu se rozprostírá botanická zahrada
Zahrada byla založena roku 1866 a je druhou nejstarší botanickou zahradou v České republice. Patří ke Střední zemědělské škole, která měla mezi léty 1900 až 1918 status vysoké školy. Tou dobou zaznamenala botanická zahrada největší rozkvět. Zahrada zásobuje svými semeny své okolí od roku 1906. Nyní zasílá semena do více než 400 míst po celém světě a na přibližně 100 míst po celé České republice.
Návštěvníci Botanické zahrady mohou obdivovat více než 4000 druhů rostlin, od teplomilných rostlin pěstovaných ve sklenících, přes evropské i exotické druhy stromů, až po různé druhy koření a obilovin. Nejzajímavější je asi druh pšenice pěstovaný už před 8000 léty. Zahrada se zabývá projektem, který se zaměřuje na obdělávání půdy bez použití umělých hnojiv a chemikálií. Zahrada je zapojena do projektu Florius.
Granátová skála
V Táboře u Lužnice se nachází zajímavý geologický útvar - Granátová skála.
Poutní kostel v Klokotech
Naproti Kotnovu, přes údolí Tismenického potoka, se rozprostírá poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech. Jeho stavba započala v roce 1700 a trvala 30 let. Stavba byla financována známými šlechtici a bohatými měšťanskými rodinami. Architektura poutního místa je pravděpodobně inspirována prací Jana Santiniho. Kostel samotný byl dokončen roku 1714. Během následujících let přibyly ambity a kaple.
Kostel se řadí mezi nejvýznamnější památky v okolí a může se srovnávat s nejvýznamnějšími díly evropského baroka.
Barokní zámek Měšice
Tato budova s empírovou fasádou se nalézá ve východní části Tábora ve směru Chýnov - Pelhřimov, asi 2 km od Informačního centra Tábor. Původně renesanční tvrz byla v roce 1699 přestavěna Janem Josefem Carettem hrabětem z Millesima na barokní zámek. Dnešní majitel zámku Jan Berwid-Buquoy zpřístupnil objekt veřejnosti.
Členění města
Katastrální území Tábora
Město má 15 místních částí:
Čekanice
Čelkovice
Hlinice
Horky
Klokoty
Měšice
Náchod
Smyslov
Stoklasná Lhota
Tábor
Větrovy
Všechov
Zahrádka
Záluží
Zárybničná Lhota
Statistika vývoje
Počty obyvatel (zaokrouhleno):
31. 12. 1869 – 464 domy a 5 255 obyvatel;
1910 – 953 domy a 11 900 obyvatel;
30. 6. 1937 – 1 851 domů a 17 100 obyvatel;
1945 – 17 000 obyvatel;
1966 – 27 000 obyvatel;
1. 12. 1975 překročil počet 30 000 obyvatel.
Doprava
Kromě kulturních statků je Tábor významný i jako železniční uzel. Do dokončení dálnice D3 (která zde slouží jako obchvat) bylo toto město také významným bodem na silniční trase Praha-České Budějovice-Linec.
Rodáci a významné osobnosti Tábora
Jan Krumlovský (1719–1763), český skladatel a virtuóz na violu d’amore, městský syndik
Jozef (Josef) Gelinek (1758 - 1825), pianista, skladatel, pedagog
Karel Leopold Klaudy (1822-1894), český pedagog, politik, purkmistr-starosta Prahy, advokát
Matěj Norbert Vaněček (1859–1922), matematik, profesor na pražské technice
Oskar Nedbal (1874–1930), skladatel, dirigent, hráč na violu, spoluzakladatel Českého kvarteta
Emanuel Chalupný (1879–1958), advokát, sociolog, filozof, jazykovědec, národohospodář, spoluzakladatel Sociologického ústavu (1942), předseda Masarykovy sociologické společnosti
Kamil Voborský (1883-1949), hudební skladatel, dirigent a učitel hudby, znalec a sběratel hudebních nástrojů
Petr Zenkl (1884–1975),pedagog, primátor Prahy, ministr vlády a náměstek předsedy vlády, předseda Čs. strany národně socialistické
Hugo Vojta (1885-1941), generál, první zemský velitel Obrany národa
Marie Záhořová-Němcová (1885-1930) ,vnučka Boženy Němcové, představitelka sociálních organizací v ČSR
Václav Soumar (1887-1947), finančník, zasloužilý starosta (1929-1939) a čestný občan Tábora
Jaroslav Vacek (1894-1944), vězeňský dozorce, přední regionální protinacistický odbojář
Milada Petříková-Pavlíková (1895-1985), první čs. žena-promovaná Ing. arch. na ČVUT v Praze; dcera táborského MUDr. Jos.Pavlíka
Rudolf Voborský (1895-1957), pedagog, dirigent, hudební skladatel
Karel Mareš (1898 – 1960), generál, vojenský pilot, první velitel 311. čs. bombardovací perutě RAF (1940)
Jaromíra Hüttlová (1893-1964), PhDr., středoškolská profesorka, spisovatelka a překladatelka Anna Hostomská (1907–1995), hudební publicistka, překladatelka, redaktorka Českého rozhlasu
Adolf Kroupa (1910-1981), překladatel, kulturní organizátor, ředitel brněnského Domu umění
Antonín Novotný (1913-2005), herec a chemický výzkumník- Dr.Ing.
Vladimír Novotný (1914-1997), kameraman, zejm.trikových snímků
Jan Schmid (* 1936), zakladatel experimentální Studia Ypsilon, umělecký šéf a ředitel Divadla Ypsilon v Praze, Dramatik, spisovatel, docent DAMU, scénograf a grafik.
Jiří Hrzán (1939–1980), divadelní a filmový herec, televizní bavič a zpěvák
Bohumír Janát (1949-1998), filozof, spisovatel, mluvčí Charty 77
Jiří Traxler (* 1912-2011), klavírista, skladatel, textař, aranžér
Bohumil Němeček (1938-2010), boxer, olympijský vítěz (OH 1960 v Římě), mistr Evropy (1967)
Miroslav Kalousek (* 1960), 8.ministr financí ČR a 4.předseda KDU-ČSL
Jiří Lutovský (* 1964), reprezentační trenér MTB
Ladislav Nagy (* 1974), literární kritik, překladatel
František Korbel (* 1976), právník, politik
Václav Křížek (1833–1881), pedagog, ředitel reálného gymnázia, vlastenec, politik a kulturní organizátor v Táboře
Karel Nedbal (1836-1889), advokát, organizátor hudebního života a člen městské rady v Táboře, otec skladatele Oskara Nedbala
Martin Kolář (1836-1898), pedagog, historik
Antonín Hnízdo (1906-1973), pedagog, ochránce přírody, publicista
Karel Valter (1909-2006), pedagog, malíř a grafik, čestný občan Tábora
Radek Dvořák (* 1977), český hokejista, pravé křídlo Dallas Stars (sezona 2011/2012)
Partnerská města
Kostnice, Německo
Dole, Francie
Orinda, USA
Wels, Rakousko
Škofja Loka, Slovinsko
Nové Zámky, Slovensko
Spřátelené město: Schmalkalden, Německo
Spolupráce: Trenčín, Slovensko
