ŠumavaO šumavě a šumavských městech vesnicích a obyvatelých o přírodě

Jehličnatý les

Publikováno 10.02.2013 v 12:02 v kategorii Lesnictví, přečteno: 141x

Jehličnatý les



Jehličnatý les

Jehličnatý les je druh lesa, ve kterém převládají jehličnany. Různí autoři uvádějí pro jehličnatý les hraniční 75 – 90% podíl jehličnatých dřevin (z celkové zásoby nebo plochy). Přirozené i umělé jehličnaté lesy mohou být tedy jak smíšené (v ČR jsou typické směsi smrku a jedle nebo borovice a smrku v podúrovni) tak i čistě monokulturní (tvořené jediným druhem).


Přirozené jehličnaté lesy
Přirozeně se jehličnaté dřeviny vyskytují zejména v ekosystému boreálních jehličnatých lesů jejichž výskyt je určen klimaticky - především délkou vegetačního období 1 – 4 měsíce. (Jde o období, v němž průměrná teplota vzduchu přesahuje 10 °C.). V podmínkách České republiky lze takto klimaticky vymezené polohy nalézt v horách (cca 1000 – 1400 m n. m.) nebo v úzkých kaňonovitých údolích a propastech s vyvinutou inverzí vegetačních stupňů. Jde o různé typy horských smrčin, často s příměsí nebo vtroušením jeřábu, buku případně dalších dřevin. Dalším typickým biotopem jehličnatého lesa jsou přirozené (reliktní) bory na extrémních stanovištích (zejména skalní města ale i vysychavé sutě nebo váté písky atp.), která neumožňují růst náročnějších listnatých dřevin. Oproti tomu se nesmíšené jedliny (čistě jedlové porosty) pravděpodobně na území dnešní ČR nevyskytovaly a jsou důsledkem antropogenní činnosti.

Hospodářské lesy a jehličnaté dřeviny
V současné době zaujímají jehličnaté dřeviny v Evropě poměrně velké plochy i mimo oblasti původního výskytu. Ze střední Evropy jsou známy zejména monokultury smrku (Picea), borovice (Pinus). V ČR zaujímají monokultury (s příměsí do 10 %) necelých 20 % z rozlohy veškerých lesů (jsou zde započteny i přirozené smrkové porosty ve smrkovém stupni nebo bukové monokultury atp.). Ve většině hospodářských lesů tedy převažují (v kontrastu k obvyklým tvrzením o dominanci monokultur) lesy smíšené. Příčinou zavádění jehličnatých monokultur nebo smíšených lesů s převahou borovice a smrku byla v evropských podmínkách snaha lesníků obnovit produkci dříví a čelit vystupňovanému nedostatku dříví jako paliva a suroviny pro stavebnictví. Plochy od středověku devastované odlesňováním, extenzivní těžbou, pastvou dobytka a polařením byly postupně asi od poloviny 18. století zalesňovány zejména smrkem a borovicí. Zásluhou lesníků se přecházelo od extenzivního hospodaření k intenzivnímu. Byl kladen důraz na výnosovou vyrovnanost (trvalou udržitelnost) lesního hospodaření a současně bylo cílem vypěstovat maximum využitelné a kvalitní suroviny v co nejkratším čase. V počátcích vznikaly převážně monokultury, nebo jednoduché směsi dřevin, u kterých byla známá vysoká produkční schopnost. Později v důsledku hmyzích a větrných kalamit, a s rozvojem znalostí o lesních ekosystémech, byly tyto porosty během obnovy částečně nahrazovány smíšenými. Lesníci propracovali a ověřili řadu modelů výchovy i dalších opatření omezujících kalamitní škody a zavedli do porostů meliorační dřeviny s cílem uchovat úrodnost lesních půd. I přes korekci názorů na pěstování smrku a borovice v důsledku zkušeností s prvotními monokulturami zůstávají tyto dřeviny, pro svou významnou produkční funkci, spolu s jedlí a modřínem významnou složkou našich hospodářských lesů. Druhová skladba byla v 50. letech 20. století označena za příčinu vysokých nahodilých těžeb, a od té doby je měněna. V roce 1950 bylo zastoupení jehličnatých dřevin 85,8 %, do roku 2008 kleslo na 74,8 % (o 11 %). Je logické, že podíl listnatých dřevin se za totéž období zvýšil z 12,5 % na 24,2 % (o 11,7 %). Přestože se zastoupení listnáčů zdvojnásobilo, nahodilé těžby se následkem poměrně zásadní změny druhové skladby nesnížily. Z toho lze vyvozovat, že druhová skladba je pouze jedním z faktorů ovlivňujících stabilitu lesního porostu. Někteří autoři poukazují zejména na dominantní roli porostní výchovy a prostorové úpravy.

Ekologická stabilita a vývojový cyklus v jehličnatém lese
Čistě jehličnaté lesy jsou kvůli nižší mechanické odolnosti náchylnější k poškození abiotickými činiteli (bořivý vítr, mokrý sníh, námraza…). V podmínkách rozsáhlých severských lesů dochází pravidelně ke katastrofálním rozpadům ekosystému (požár, vichřice, kůrovec). Při tom je stráven surový humus nahromaděný v chladném, vlhkém a kyselém prostředí (borealizace), aby se umožnila obnova tajgy. Na plochách po zničeném lese vzniká přípravný les převážně z břízy nebo borovice. Následují různé typy sekundární sukcese. Pod pionýrský porost se podsouvá smrkové zmlazení a po dvou stoletích samovolného vývoje často vzniká nesmíšená smrčina. Asi po třech stoletích znovu začíná rozpad. Je li jen částečný, nadále se udrží převaha smrku, ale roste stále hůře. Může se změnit i v jiný biom, např. rozsáhlá rašeliniště. Tento typický cyklický rozpad s následnou obnovou bývá označován jako velký vývojový cyklus.

Webovou stránku snadno a rychle pokorunce Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti
Získejte peníze za příjem emailů a SMS od české společnosti.