Jelen

Jelen

Jelen lesní

Vědecká klasifikace

Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Podčeleď: jeleni (Cervinae)

Rody
Cervus Linné, 1758
Elaphurus Milne-Edwards, 1866

Jelen je české rodové jméno pro velkou spárkatou zvěř z čeledi jelenovití. Většina patří do rodu Cervus, společně se sambary a barasingou, výjimkou je jelen milu, který je jediným druhem rodu Elaphurus. Jelen lesní a jelen sika jsou významnou lovnou zvěří, proto byli introdukováni i na místa, kde se dříve nevyskytovali a často jsou chováni v oborách.

Samcům přes léto narůstají parohy, laním (samicím) nikdy. Samci pak paroží na zimu shazují, po skončení soubojů podzimní říje. S věkem samce se zvětšuje jeho hříva i velikost paroží.

V českých lesích se můžeme setkat s jelenem lesním (=jelen evropský, Cervus elaphus) a s nepůvodní sikou (Cervus nippon).

Druhy
rod Cervus
jelen bělohubý (Cervus albirostris)
jelen lesní (Cervus elaphus, Linné)
jelen lyrorohý (Cervus eldii)
jelen sika (Cervus nippon)
jelen Schomburgkův (Cervus schomburgki) †
jelen wapiti (Cervus canadensis)
rod Elaphurus

jelen milu (Elaphurus davidianus)

---

Jelen bělohubý

Jelen bělohubý - samec

Stupeň ohrožení

zranitelný

Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Podčeleď: jeleni (Cervinae)

Jelen bělohubý (Cervus albirostris) patří mezi velice vzácná zvířata, v Evropě jej chová méně než 10 zoologických zahrad. Domovem jelena bělohubého jsou horské louky a horské lesní oblasti asijských vysokých pohoří. Živí se trávou a bylinami - hmotnost dospělého jedince je 130-150 kg. Jelen bělohubý je monotypickou linií fylogeneticky rovnocennou linií zahrnující siku (se všemi poddruhy) a jelena wapiti (také se všemi poddruhy)-oddělení od obou skupin nastalo zhruba před 2,5 miliony lety. Samice je březí 270 dní a rodí 1, zřídka 2 mláďata. Délka života je 16-18 let.

Kam do ZOO
I přesto,že se v ústecké zoo,která tento druh začala chovat jako první zoologická zahrada v ČR, úspěšně rozmnožují, není o ně v našich zoologických zahradách velký zájem, kromě Ústí je najdeme pouze v Zoo Děčín ( z celkového počtu zhruba 24ti zoo a mini zoo vyskytujících se v ČR)

---

Jelen lesní

Jelen lesní - samec

Stupeň ohrožení podle IUCN

málo dotčený

Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: jelen (Cervus)

Binomické jméno
Cervus elaphus
Linné, 1758

Ukázka vývoje parohu
(všimněte si růstu a vývoje jednotlivých výsad)

Mapka s rozšířením jelena lesního

Jelen lesní (Cervus elaphus), známý také pod názvem jelen evropský, je velký sudokopytník z čeledi jelenovitých (Cervidae). Vyskytuje se na rozsáhlém území Evropy, na Kavkaze, v Malé, západní a střední Asii a izolovaně také na území mezi Marokem a Tuniskem, což z něj činí jediný druh jelena v Africe. Člověkem byl později zavlečen i do jiných částí světa, např. do Austrálie, na Nový Zéland nebo do Argentiny.

Po celá století byl jelen lesní velmi oblíbenou lovnou zvěří, což na značné části jeho areálu rozšíření platí dodnes. Ačkoli byla jeho početnost často viditelně oslabena, díky zpětné reintrodukci do volné přírody a mnoha ochranářským opatřením přežívá v poměrně hojném počtu i v současné době.

Popis
Jelen lesní patří mezi největší zástupce své čeledi. Samci dorůstají 175 – 230 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 160 – 240 kg. Samice jsou oproti samcům značně menší, dorůstají 160 – 210 cm a dosahují hmotnosti mezi 120 – 170 kg. Ocas přitom měří 12 – 19 mm a v kohoutku dosahují výšky 120 až 150 cm. Velikost i hmotnost je však velmi proměnlivá a viditelně se liší mezi jednotlivými poddruhy, kdy nejtěžší (C. e. elaphus) může vážit až 500 kg, oproti tomu jeleni žijící v méně příznivých podmínkách mohou dorůstat pouhých 70 cm a vážit sotva 100 kg.

Jednotlivé části jeleního parohu
a) očník – první výsada
b) opěrák – druhá výsada
c) nadočník – třetí výsada
d) koruna – vrchol parohu

Přes léto má jelení srst obvykle hnědou barvu s rudějším nádechem a u samců je většinou navíc patrná i prodloužená srst na krku.

Nejtypičtějším znakem pro samce jsou parohy, které každý rok, obvykle na konci zimy, shazuje. Na jaře, kdy jelenům rostou parohy nové, jsou porostlé jemnou ochranou sametovou vrstvou, která později zmizí. Parohy jsou tvořeny kostí, která může denně vyrůst v průměru o 2,5 cm. U dospělých samců se na parozích navíc objevují jakési výrůstky, kterým se odborně říká výsady, a které s přibývajícím věkem rostou a přibývají. Samec s jednou výsadou, která se nazývá očník, se v myslivecké mluvě označuje jako vidlák. Druhá výsada se označuje jako nadočník. Třetí (roste však jako druhá v pořadí), poslední pak jako opěrák; samci s ní se poté nazývají šesteráci. Rozvětvené zakončení parohu se za výsadu již nepovažuje a označuje se jako koruna (viz obrázek vlevo – paroh šesteráka).

Rozšíření
Jelen lesní je rozšířeným a v mnoha zemích i hojným druhem sudokopytníka. Obývá prakticky celou Evropu, zcela chybí pouze v její nejsevernější části. Na území Asie obývá její střední a západní část a zasahuje také na území Malé Asie. Jedná se přitom o typického obyvatele starých lesů s občasnými palouky a pásy křovin.

V minulosti se předpokládalo, že obývá i území Severní Ameriky, díky DNA testům je však dnes populace žijící na tomto území považována za zcela samostatný druh – jelen wapiti (Cervus canadensis).

Ačkoli jeho početnost obecně roste (zvláště na území států, kde byli téměř zcela vyhubeni jeho přirození predátoři), v některých částech světa je jeho populace stále na poklesu. Příkladem je například severní Afrika. V některých státech byl v minulosti zcela vyhuben (Albánie, Izrael, Jordán, Libanon, Mexiko, Nepál, Turkmenistán) a nevyskytuje se zde dodnes, v některých byla jeho populace zachráněna díky vypouštění uměle odchovaných jedinců zpět do volné přírody (Řecko, Kazachstán, Maroko). Člověkem byl zcela zavlečen např. do Austrálie, Chile, Portugalska, Argentiny nebo na Nový Zéland.

V některých oblastech je jeho početnost natolik vysoká, že je zde dokonce považován za významného škůdce mladých stromků.

Ekologie
Samci se mimo říji zdržují většinou samostatně, samice naopak ve skupinách, které mohou čítat až 50 jedinců. Aktivní bývá obvykle až za soumraku, kdy ho můžeme vidět při pastvě na lesních paloucích.

Dosahují rychlosti 40 km/h, krátkodobě i 78 km/h.

Potrava
Jelen lesní je výlučně býložravý přežvýkavec. Složení potravy se ale mění v závislosti na roční době. V kterémkoli období se jelení zvěř živí zejména velkým množstvím travin a bylin, které spásá na lesních mýtinách, podél cest a okolo lesa, zkrátka na všech místech, kde je díky slunečnímu světlu rostlin dostatek.

Jedinou výjimkou jsou dny, kdy je země přikrytá příliš vysokou vrstvou sněhu. Byliny a tráva reprezentují v příhodných měsících až 80 % jelení stravy. V noci se stádo odvažuje vyjít i na otevřenější prostranství a spásá na polích obilí nebo kukuřici. V zimě stoupá v denní porci potravy zastoupení keřů a dřevin: jeleni se živí ostružiníkem, břečťanem nebo okusováním kůry mladých stromků. Mají také rádi kůru a větévky břízy, habru a borovice lesní. Dostatek energie dostává vysoká zvěř i z plodů – bukvic, kaštanů a žaludů. Chutnají jí ale též padaná jablka, krmná řepa a mrkev.

Predátoři
Díky své velké velikosti dospělí jeleni nemají v současné době kromě člověka příliš přirozených predátorů. Největší hrozbu pro něj představuje vlk, občas na ně může zaútočit i medvěd. Kolouši se zase mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při pokusu o napadení se samci většinou ohání svými parohy a snaží se tak predátora zastrašit, samice obvykle spoléhají na svou ostražitost a při pastvě na otevřené ploše nad bezpečností stáda dohlíží několik z nich, které v případě ohrožení vydají poplašný signál a celé stádo se stáhne zpět do lesního porostu.

Rozmnožování

Souboj samců v období říje

Samci jelena lesního jsou během říje charakterističtí svým hlasitým troubením, při kterém se snaží upoutat pozornost samic a udržet tak své stádo pohromadě. Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti samic.

Samice pohlavně dospívají druhým rokem života a březost u nich trvá 240 – 262 dnů. Rodí 1, vzácně až 2 mláďata vážící přibližně 15 kg, která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta, ale poměrně často se stává, že několik bílých skvrn je na srsti mladých jelenů patrných ještě následující rok.

Ve volné přírodě se jelen lesní dožívá průměrně 10 – 13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.

Nemoci jelenů

virové:

hemoragická nemoc jelenů (virus z čeledi Reoviridae), endemická paréza jelenů (původce neznámý, pravděpodobně slow virus), vzteklina (Lyssavirus), infekční bovinní rhinotracheitida (virus z čeledi Herpesviridae), hlavnička (virus z čeledi Herpesviridae), klíšťová encefalitída (virus z čeledi Flaviviridae), papilomatóza (virus z rodu Papillomavirus)

bakteriální:

paratuberkulóza (Mycobacterium paratuberculosis), Q–horečka (Coxiella burneti), Antrax (Baccilus anthracis), chlamydióza (Chlamydophila spp.)

parazitární

prvoci:

Giardia intestinalis, Cryptospordium parvum, Eimeria spp., Toxoplasma gondii, Babesia divergens, Sarcocystis gracilis, Neospora caninum

helminté:

motolice jaterní, Fascioloides magna, Dicrocoelium dendriticum, Paramphistomum cervi, Moniesia benedeni, Taenia cervi, Taenia hydatigena, Dictyocaulus noerneri, Muellerius capillaris, Bicaulus sagitatus, Elaphostrongylus cervi, Haemonchus contortus, Teladorstagia spp., Cooperia spp., Trichostrongylus spp., Nematodirus spp., Oesophagostomum spp., Trichuris spp., 

Setaria cervi:
pavoukovci a hmyz: Ixodes ricinus, Cervicola longicornis, Solenoptes burmeisteri, Hypoderma acteon, Cephenemyia auribarbis

Jeleni a člověk

V mytologii a náboženství
Zobrazení jelení zvěře se objevuje již v paleolitickém umění, například ve francouzské jeskyni Lascaux. Později jej nacházíme v umění Sumerů (motiv dvou jelenů, chráněných mytickým orlem se lví hlavou), Chetitů, Keltů, Skythů a dalších starověkých civilizací.

Zejména pro Skythy měl jelen velký význam, byl pokládán za průvodce mrtvých, který ukazuje duši cestu na Onen svět. Proto byly sošky jelenů, zhotovené z bronzu i ze zlata, často ukládány do skythských hrobů. Své koně skythští náčelníci často zdobili maskami s umělým parožím, které jim mělo dodat jelení vzhled.

Chetitská bohyně Rutaš i keltský bůh Cernunnos byli vládci zvířat a jsou zobrazováni s jeleními parohy na hlavě. V mnoha keltských i slovanských příbězích se objevuje motiv víly v podobě laně, která se vdá za smrtelníka, jako se to stalo irskému hrdinovi Finnovi, který s takovouto vílou zplodil syna jménem Oissin, což znamená v překladu Kolouch.

V indickém eposu Rámajána se sluha démona Rávany jménem Máríča promění ve zlatého jelena, aby odlákal hrdinu Rámu od jeho ženy Síty. Šintoisté v Japonsku věří, že brouk roháč je vlastně malý okřídlený jelínek, který představuje kami jelenů. Pro Číňany měly v jejich mýtech i lékařství větší význam než jelen lesní místní druhy – jelen milu a jelen sika. Parohy jelenů v lýčí, tzv. panty, jsou dodnes v Číně, Korei a na Sibiři ceněny jako posilující lék, protijed či afrodisiakum. Mladé parohy nakládané v lihu byly k obdobným účelům používány v době renesance a baroka rovněž v Evropě.

Jelen se objevuje i v mýtech severoamerických indiánů. V mýtu Algonkinů běžící jelen na počátku věků oživuje dosud mrtvou zemi. V místech, kde se jeho kopýtka dotknou země, vytryskne voda nebo vyraší tráva. Podle kalifornských indiánů zase jelen daroval člověku oheň.

V antické mytologii jelen doprovází bohyni Artemis či její římský protějšek Dianu. Její posvátnou laň ze zlatými parohy měl za úkol polapit hridina Héraklés. Lovec Aktaión, který Artemis nešťastnou náhodou spatřil nahou při koupeli, byl bohyní za trest proměněn v jelena a poté zadáven vlastní psí smečkou. Při Dionýsových mystériích býval obětován kolouch, ztotožněný s tímto bohem. Věřící poté pojídali jeho syrové maso, čímž dosáhli mystického spojení s bohem Dionýsem (jistá paralela s křesťanskou eucharistií). Z jeleního paroží byl postaven oltář Apollóna v chrámu na ostrově Délu. Tradice zdobení oltářů jelením parožím je však známa i na Kavkaze, kde se například v Gruzii udržela i po přijetí křesťanství.

Jelen má značný symbolický význam i v křesťanství. Jelen či laň hledající napajedlo jsou symbolem lidské duše, toužící po Bohu, srov. biblický verš Jako laň touží po čisté vodě dychtí má duše po tobě, Bože. (Ž. 42:1). Jelen se světly na výsadách paroží či s křížem mezi parohy symbolizuje v legendě o sv. Hubertovi Krista. V díle německého barokního básníka Friedricha von Spee je ukřižovaný Kristus přirováván ke kolouchovi, který se chytil do oka a visí v něm za hrdlo. Jelen je také atributem některých křesťanských světců, jako jsou sv. Hubert, sv. Eustach, sv. Jan z Mathy a sv. Felix z Valois.

V dílech antických přírodovědců a zejména ve středověkých bestiářích se o jelenech uvádí různé pověry a tvrzení, která dnešnímu člověku připadají absurdní nebo směšné. Tvrdilo se například, že si jeleni chodí barvit paroží do milíře. Podle jiných údajů jelen ukrývá shozené parohy tak, aby je nenašli lidé, protože si je vědom jejich velké ceny. Pokud jelen zeslábne nebo onemocní, musí sežrat hada, aby do jeho těla vstoupil hadí jed. Potom se napije, vyzvrací a vykálí, načež celý omládne a zkrásní - v omto případě se jedná o sezónní línání a barvoměnu jelení zvěře.

Lov
Pro svůj impozantní vzhled, začnou velikost a chutné maso patřila jelení zvěř již od pravěku k oblíbené kořisti člověka ve všech oblastech svého výskytu. V mnoha oblastech lovci vyvinuli pozoruhodné zůsoby, jak tato ostražitá zvířata přelstít. Severoameričtí indiáni se při lovu maskovali jelení kůží s parohy a při přiblížení zvěř stříleli šípy. Aztécké a mayské kodexy zobrazují chytání jelena do oka, zatímco močická a incká keramika dokládá společný lov jelena huemula do sítí.

Asyřané, Babylóňané či Peršané lovili jeleny a daňky s pomocí koní či dvoukolých vozů, také je chytali živé do lasa a chovali v královských oborách. Řekové a Římané dávali přednost pěšímu lovu se psy nebo používali pasti. Xenofón ve svém spisu Kynagetikos (překádá se jako „Psovod“ nebo „O lovu“) doporučoval nejprve chytit koloucha, aby svým voláním přilákal laň. Staří Římané používali jeleny při hrách v cirku a jejich maso podávali jako vybranou lahůdku při hostinách.

Ve středověku byla jezdecká štvanice na jelena pokládána za mužnou zábavu, jíž se věnovali i mnozí panovníci. Český kníže Jaromír byl při lovu na jelena zajat svými nepřáteli, král Václav I. při nehodě na lovu přišel o oko.

V 17. století došlo k přeměně středověké jezdecké štvanice v propracovanější parforsní hon. Jedná e o společný způsob lovu za použití jezdeckých koní a smečky honicích psů. Povely účastníkům lovu se předávaly pomocí troupení na lovecké rohy. Například když psi spatřili jelena, troubil se signál „En vue!“ (na dohled). nakonec byl jelen psy spravidla uštván a obklíčen, což bylo oznámeno tzv. „Stop fanfárou“. Některý z lovců pak jelena dorazil (dal mu záraz) loveckým tesákem, přičemž se troubil signál halali (z franc. Há, la lit – tj. „Hle, již leží“). Právě signál halali, oznamující úspěšný konec lovu a zároveň poctu složené zvěři, byl později přejat i do jiných způsobů lovu, kde se používá dodnes. Po ulovení jelena se celý lov ukončil tzv. curée, kdy byla ukázána jelení trofej a své odměny, v podobě vnitřností a méně kvalitních částí masa, se dočkali lovečtí psi. Parforsní hony u nás zanikly v průběhu 19. století, nejdéle se pořádaly v Pardubicích, kde v konečném důsledku stály u zrodu Velké pardubické. Dědictvím parforsních honů jsou dosud místy pořádané svatohubertské jízdy, při nichž však už není lovena zvěř.

Hlavně v 18. století byl oblíben lov jelení i jiné (především černé) zvěře v leči obestavené plátny. Jednalo se o surový zůsob lovu, při němž byla zvěř nahnána do ohrady, postavené z vysokých plachet či sítí, napnutých na tyče. Lovci (často i dámy) ji pak ostřelovali z krytých vyvýšených altánů. Mezi zvláštní milovníky tohoto způsobu lovu patřili císař Karel VI. a jeho žena Alžběta Kristýna. Je známo, že jen sama císařovna dokázala při jednom podobném lovu složit více než 200 laní a jelenů.

V současné době se jelení zvěř loví obvykle osamělými způsoby lovu – na čekané z posedu nebo šoulačkou. V říji je možno jelena ulovit také vábením (napodobením jeleního troubení). Ze společných honů se jelení zvěř, především holá (kolouši a laně) loví naháňkou a nátlačkou. Živou jelení zvěř je nejvhodnější odchytávat do lapacích ohrad nebo pomocí narkotizační střely. Trofejí z lovu jelení zvěře je samozřejmě paroží, ale také zakrnělé špičáky mandlovitého tvaru, tzv. kelce či grandle, které se dříve využívaly jako součást mysliveckých šperků. Pro chutné maso se jeleni někdy chovají na specializovaných farmách. Vzhledm k jejich agresivitě, nárokům na prostor i kvalitu potravy se však pro podobné účely příliš nehodí. Vhodnějšími druhy pro farmový chov jelenovitých jsou daněk skvrnitý nebo jelen sika.

---

Jelen lyrorohý

Jelen lyrorohý

Stupeň ohrožení podle IUCN

zranitelný

Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: jelen (Cervus)

Binomické jméno
Cervus eldii
(M'Clelland, 1842)

Jelen lyrorohý, zvaný též thamin (Cervus eldii) je ohrožený druh jelena žijící v Jihovýchodní Asii.

Taxonomie
Jelen lyrorohý je v rámci rodu Cervus zařazen do podrodu Rucervus, který někteří autoři povyšují na samostatný druh, podobně je tomu i v případě pojmenování Panolia - někteří autoři jej používají jako název podrodu a jiní jako rodové jméno monotypického rodu. Molekulární analýzy však nenaznačují nepříslušnost jelena lyrorohého do dodu Cervus a každopádně blízká příbuznost s ostatními podrody tohoto rodu je nezpochybnitelná.

Synonyma
Panolia acuticauda Gray, 1843
Rucervus thamin Thomas, 1918
Panolia eldi
Rucervus eldii

Popis
hmotnost: 80-150 kg
délka těla: 150-180 cm
délka ocasu: 22-25 cm
výška v kohoutku: 107-115 cm

Jelen lyrorohý je středně velký jelen, vzhledem podobný blízce příbuzné basasinze. Nechybí mu typická jelení elegance, má dlouhé štíhlé končetiny a velkou hlavu nesenou na tenkém krku. Samci jsou větší a těžší než laně a nesou paroží typického lyrovitého tvaru - až dva metry dlouhé lodyhy rostou nejprve dozadu, téměř vodorovně se hřbetem, a teprve pak se v oblouku stáčí směrem nahoru. Většina zvířat se pyšní dvanácti výsadami, ale některé kusy mohou mít výsad až 20. Největší a nejnápadnější z výsad bývá očnice.

Letní srst je červenohnědá, v zimě jsou jeleni tmavěhnědí. Samci jsou obecně tmavěji zbarvení než laně a hrubší delší chlupy na krku u nich tvoří hustou hřívu.

Rozšíření a stanoviště
Areál jelena lyrorohého zahrnuje téměř celou Jihovýchodní Asii, sahá od jihovýchodní Indie a Myanmar do Thajska, Laosu, Kambodže a Vietnamu a zasahuje také na Malajský poloostrov.

V minulosti žili v největších počtech na území Thajska, ale byli téměř vyhubeni a dnes v Thajsku žijí jen při hranicích s Kambodžou. Žijí ve světlých lesích a na travnatých pláních v blízkosti vodních toků a jezer.

Biologie
Jelen lyrorohý žije ve stádech odděleného pohlaví, v jediném stádě může být až 50 kusů. Je aktivní převážně v noci. Pase se na trávě a bylinách, okusuje výhonky a také vodní rostliny. Říje přichází v únoru a v březnu, kdy samci přicházejí za samicemi a bojují mezi sebou o právo se pářit. Březost trvá 220 až 240 dní, zpravidla se rodí jediné mládě. Kolouch má skvrnitou srst, kresba ale věkem bledne. Laň jej vodí sedm měsíců, pohlavní dospělost přichází v 18 měsících. V přírodě žijí průměrně 10 let.

Poddruhy
Rozeznávají se tři poddruhy jelena lyrorohého, všechny jsou do určité míry ohroženy vyhynutím. C. eldii eldii je kriticky ohrožený a v přírodě žije jen v indickém státě Manipur.
Cervus eldii ssp. thamin
Cervus eldii ssp. siamensis
Cervus eldii ssp. eldii

Ohrožení
Další přežití jelena lyrorohého je v ohrožení kvůli nadměrnému lovu a ničení jeho přirozeného prostředí.

Kam do ZOO
ZOO Praha

Jelen lyrorohý v ZOO Praha

1

2

3

4

5 

7

8

---

Jelen milu

Jelen milu

Stupeň ohrožení

kriticky ohrožený

Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: jelen (Elaphurus )
Milne-Edwards, 1866

Binomické jméno
Elaphurus davidianus
Milne-Edwards, 1866

Jelen milu (Elaphurus davidianus), též jelen Davidův nebo jelen pátera Davida je vzácný druh jelena, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety. V zajetí se však dobře rozmnožuje a na konci 20. století byl reintrodukován do své původní domoviny.

Popis

Samec

hmotnost: 100-300 kg
délka těla: 190-210 cm
délka ocasu: 25-65 cm
výška v kohoutku: 100-130 cm

Jelen milu je silný, poněkud podivně vypadající jelen s protáhlou hlavou nesenou na štíhlém krku. Končetiny jsou dlouhé a kopýtka široká, podobná sobím. Ocas je velmi dlouhý, zakončený černým střapcem. Na hlavě jsou nápadné předoční žlázy, ušní boltce jsou menší, zato oči velké a výrazné. Samci nesou paroží, které se zdá být „naopak“, výsady směřují dozadu, větvení je také neobvyklé, dichotomické. Další zvláštností je fakt, že během roku mohou vyrůst dvě sady paroží - letní parohy jsou větší a jeleni je shazují v listopadu, další pár doroste v lednu a shazován je několik týdnů poté.

Letní srst je okrová až načervenalá, s dlouhými vlnitými pesíky. Zimní srst je hustší a matně šedá, s krémovou podsadou. Samci mají krční hřívu a jsou větší než laně. Kolouši jsou bíle skvrnití a při narození váží kolem 11 kg.

V Číně se o něm mluví jako o zvířeti složeném ze čtyř částí. Jeho hlava prý připomíná jelena, krk se podobá velbloudímu, ocas má z osla a paznehty jsou kravské. Existují i další verze: jelen milu má mít velbloudí krk, oslí ocas, kravské pazhehty a jelení parohy, nebo paroží jelena, ale hlavu podobnou hlavě koně a tělo kravské.

Rozšíření a početnost
V minulosti jeleni milu obývali mokřady a rákosové porosty na středovýchodě a severu Číny, nicméně kvůli nadměrnému lovu a rozšiřování rýžových polí zmizel už kolem roku 200 n.l. Jeleni milu však přežili v císařském loveckém parku Nau-Hai-Tsue u Pekingu, kde žili chráněni za zdí pro potěchu císařského dvora.

V roce 1865 je pro západní vědu objevil francouzský misionář a přírodovědec páter Armand David, který v něm poznal dosud nepopsaný druh soba. Páter David byl schopný získat dvě kompletní kůže tohoto zvířete, které odvezl s sebou do Evropy - na základě těchto kůží pak Milne-Edwards jelena milu vědecky popsal. Čínský císař následně daroval několik zvířat Francii, Německu a Velké Británii. Právě včas, protože při záplavách v roce 1894 byla stržena zeď kolem parku a většina stáda uhynula. Zbývajících asi 30 kusů pak bylo vybito během povstání boxerů roku 1900.

Po zániku populace v Číně bylo zbývajících 18 jelenů milu, kteří zůstali v Evropě, převezeno do v parku Woburnského opatství v Anglii, kde se je podařilo rozmnožit a jelen milu začal být chován i v ostatních evropských zoologických zahradách, v roce 1956 se čtyři jeleni milu dostali i do Pekingské ZOO.

V roce 1985 byl jelen milu reintrodukován do přírodního parku v blízkosti Pekingu, tam, kde se kdysi nacházel císařský lovecký park. O rok později byli vysazeni také v rezervaci Dafeng (u Šanghaje). V těchto rezervacích jsou zvířata chována oborovým způsobem.

V současnosti jsou jeleni milu chováni v zoologických zahradách i na farmách na celém světe, jen v Číně jich v oborách a přírodních rezervacích žije asi 2000. Od roku 1998 jsou vypouštěni i do volné přírody.

Biologie

Jelen milu

Všechny znalosti o chování jelena milu pocházejí z pozorování v zajetí. Jsou to společenská zvířata, která se sdružují do velkých smíšených stád. Mezi jeleny jsou výjimeční svým vztahem k vodě - velmi dobře a rádi plavou. Jsou to pasoucí se býložravci, jejich potravou jsou hlavně trávy a vodní rostliny.

Asi dva měsíce před příchodem říje samci opouštějí stáda. Vrátí se až v červnu, v říji, kdy bojují o právo pářit se s laněmi. Jejich zbraněmi v boji jsou kromě parohů i zuby a přední končetiny.

Březost trvá asi 280 dní, poté se rodí 1-2 mláďata, která laň vodí 10-11 měsíců. Žijí průměrně 18 let.

Původ
Jelen milu je pravděpodobně mezidruhovým křížencem mezi jelenem lyrorohým Cervus eldi (matka) a jelenem wapiti Cervus canadensis (otec) nebo mezi nějakými dnes vymřelými druhy blízce příbuznými obou uvedených. Vzhledem k tomu, že existuje fosilní záznam jelena milu z pozdního pliocénu, jeho vznik není ovlivněn lidmi.

Ohrožení
V roce 1997 byl IUCN jelen milu ohodnocen jako kriticky ohrožený druh, v přírodě žilo méně než 50 kusů. To v současnosti zřejmě již neplatí, nicméně jelen milu potřebuje stále ochranu člověka.

Kam do ZOO

Skupina jelenů milu

ZOO Brno
ZOO Chomutov (Podkrušnohorský zoopark Chomutov)
ZOO Ostrava
ZOO Praha

---

Jelen sika

Jelen sika

Stupeň ohrožení

málo dotčený

Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: jelen (Cervus)

Binomické jméno
Cervus nippon

Jelen sika, někdy jen sika (Cervus nippon) je savec z řádu sudokopytníků, čeledě jelenovitých, který byl na přelomu 19. a 20. století uměle vysazen i Čechách. Pochází z dálného východu asijského kontinentu z Mandžuska, Japonska, Thajska, Vietnamu, Koreje a z východního Ruska.

Poddruhy
Zoologové rozlišují celkem 14 různých poddruhů. Mezi nejznámější poddruhy patří:
Jelen sika japonský (Cervus nippon nippon)
Jelen sika Dybowského (Cervus nippon hortulorum)
Jelen sika vietnamský (Cervus nippon pseudaxis)
Jelen sika thajský (Cervus nippon taioanus)

Všechny poddruhy je možné vzájemně křížit.

Rozšíření v Čechách
Na přelomu 19. a 20. století začal být v Čechách uměle chován jelen sika japonský a jelen sika Dybowského v oborách na Plzeňsku. Nejprve se jednalo pouze o menší skupinky chované v oborách. Od 40. let se díky tehdejším válečným událostem (poškození oplocení obor) objevil i ve volné přírodě. Ze své původní vlasti se poměrně dobře adaptoval na středoevropské životní podmínky. Vyskytuje se ponejvíce v jihozápadních Čechách a je chován v některých českých zoologických zahradách.

Vzhled
Oproti jelenu lesnímu je sika výrazně menší a lehčí. Dospělý samec v kohoutku dosahuje maximální výšky 120 centimetrů, tělesná hmotnost se pohybuje podle poddruhu od 35 kg (sika vietnamkský) do 140 kg (sika Dybowského). Letní zbarvení siků je pestré, rezavohnědé s bílými skvrnami (podobně jako u daňka), zimní srst je delší, dosti hrubá, šedohnědá až čokoládově hnědá, s nevýraznými skvrnami. Hlava je mnohem kratší a poměrně vyšší než u jelena lesního, boltce jsou menší, ocas (kelka) delší. Paroží samců je mnohem menší a méně větvené než u j. lesního, mívá maximálně 8 výsad.

Způsob života
V přírodě sikové obývají předvším listnaté nebo smíšené lesy od nížin do hor. V naší přírodě dávají přednost světlým listnatým lesům a parkové krajině. Živí se především trávou, bylinami, v zimě spásají letorosty dřevin, porosty borůvky a vřesu. Kůru loupou méně než jelen lesní, značně však škodí okusem letorostů a sazenic jehličnanů. V přírodě, např. v Japonsku, sikové rádi chodí lízat sůl na mořské pobřeží. Sikové žijí v rodinných tlupách, jež tvoří nejčastěji jeden samec a několik laní s kolouchy. Pouze v období říje se zvěř sdružuje do větších stád. Říje probíhá od září do října. V říji se sikové ozývají hvízdáním a funěním. Mezi jeleny dochází ke krutým soubojům, které kvůli málo členitému, ostrému paroží končí často vážným zraněním. Laň je březí 30-32 týdnů a v červnu rodí jednoho, výjimečně dva kolouchy. Mláďata už od čtvrtého týdne života přecházejí na zelenou potravu, matka je však příležitostně kojí až doo konce roku. Dospívají ve druhém roce života a mohou se dožít až 18 let.

Lov
Jeho lov je prováděn podle platných právních předpisů, v současné době na základě § 1 písm. n) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 245/2002 Sb. ze dne 7. června 2002, která stanovuje dobu jeho lovu od 1. 8. do 31. 12. kalendářního roku s výjimkou celoročního odchytu v oboře při překročení normovaných stavů.

Ekologické hledisko ČR
Z hlediska vědecké ekologie se ve volné přírodě v České republice jedná o nepůvodní introdukovaný druh, který je substituentem jiných u nás původních savců z čeledi jelenovitých, zejména pak jelena lesního. Nežádoucí je především křížení siky s jelenem lesním, k němuž dochází v oborách i ve volné přírodě. Kříženci jsou plodní. Podobně jako daněk skvrnitý se také sika dobře hodí pro oborní i farmové chovy. Sika není náročný na prostor a potravu, dřeviny loupe méně než jelen lesní, samci jsou však vzájemně (v některých případech i vůči člověku) velmi agresívní. V Rusku, Číně a nověji i v Evropě se sikové chovají pro panty, mladé parohy, které se jelenům odřezávají v lýčí a používají se v lékařství.

Galerie

1

2

3

4