Los evropský

Los evropský

Los evropský (samec)

samice

Stupeň ohrožení

málo dotčený

Vědecká klasifikace

Říše: živočichové (Animalia)

Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: los (Alces)
Gray, 1821

Binomické jméno
Alces alces
(Linné, 1758)

Mapka rozšíření losa

Los evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Je původním zvířetem i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben. Jedná se o geologicky mladý druh (doklady až od pleistocénu, cca před 80.000 lety. Z vývojového hlediska stojí los mezi ostatními jelenovitými poměrně osamoceně. Studium chromozomomové výbavy a molekulární analýzy prokázaly, že jeho nejbližším příbuzným mezi žijícími jelenovitými je překvapivě srnec obecný.

Poddruhy
Los evropský (Alces alces alces), Česká republika, Polsko, Skandinávie, pobaltské státy, Bělorusko, severní Rusko po Ural
Los kamčatský (Alces alces buturlini), východ Sibiře
Los sibiřský (Alces alces pfizenmayeri), západ Sibiře
Los amurský (Alces alces cameloides), povodí Amuru, Mongolsko, Mandžusko a Korejský poloostrov
Los aljašský (Alces alces gigas) Aljaška
Los východokanadský (Alces alces americanus), východ Kanady a Maine
Los západokanadský (Alces alces andersoni), západ Kanady a Minesota
Los yellowstonský (Alces alces shirasi), severozápad Spojených států a kanadská Alberta

Tělesné znaky
Dospělý samec (býk): váha 220–450 kg (výjimečně i přes 500 kg), délka těla 2–3 m, výška v kohoutku 180–235 cm.

Losice: celkově menší, váží 275–375 kg.

Losi mají šedohnědou až černou srst, na krku jim vyrůstá hříva. Velká protáhlá hlava je zakončena silným přečnívajícím horním pyskem. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě. Jejich nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h. Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 20 kg a dosáhnout rozpětí 160 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Dožívají se až 20 let.

Rozmnožování
Dospělosti dosahují losi ve 2,5 letech. Říje probíhá od srpna do října, obvykle v září. Samci se při ní ozývají sténavým nebo kvílivým hlasem. Na rozdíl od jiných jelenovitých nevytvářejí harém samic, ale páří se s několika samicemi postupně. Losí býci jsou v době říje velmi agresivní a mohou zaútočit i na člověka nebo dokonce na automobil. Doba březosti je okolo 36 týdnů, samice rodí 1 až 3 mláďata, která kojí asi 4 měsíce.

Životní prostředí
V létě se losi zdržují ve vlhkých biotopech s bohatými porosty v okolí vody. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. V zimě dávají přednost sušším stanovištím. Samci žijí osaměle, samice s mláďaty v malých skupinách.

Rozšíření v Česku

Losí tele

Los byl v Česku vyhuben už v průběhu středověku. Že u nás běžně žil, nasvědčují i názvy řady osad, např. Losenice, Losiny, Losín. V roce 1957 byl v severních Čechách zaznamenán výskyt jedince migrujícího z Polska. Koncem sedmdesátých let 20. století se u Nové Bystřice v jižních Čechách losi poprvé od svého vyhubení v Česku opět rozmnožovali. V osmdesátých letech migrovalo asi 10 jedinců mezi Třeboňskem a Šumavou.

V roce 2005 byl zaznamenán výskyt losí samice s mládětem v okolí Bílého Kostela nad Nisou a ve východní oblasti Lužických hor v okolí Jitravského sedla a Hvozdu.

V roce 2006 byl zaznamenán opětovný výskyt losa v Lužických horách v oblasti Jedlovských rybníků a Křížového buku. Tentokrát se jednalo o samce s rozvinutým parožím.

Od roku 1973 se los evropský trvale vyskytuje v oblasti Lesní správy Vyšší Brod, zprvu pouze na Svatotomášsku, nyní na celé lesní správě. Trvalá losí populace je odhadována na cca 10 kusů. Každoročně jsou zřetelná pobytová znamení (trus, stopy, škody na jedli, okus na jeřábu ptačím a dalších dřevinách, poškozené oplocenky atd.), losi byli opakovaně fotografováni a filmováni. V roce 2003 došlo ke srážce auta s losem, pro řidiče to dopadlo relativně dobře (poškozené auto), los je vypreparován v informačním středisku NP Šumava ve Stožci.

V září roku 2007 byl los evropský spatřen a pozorován u obce Klec na Jindřichohradecku.

Los a člověk

Inscenovaný obrázek losího lovu v Norsku, datum neznámé.

Již v paleolitu byl los oblíbenou lovnou zvěří člověka, jak o tom svědčí dochované jeskynní malby (Skandinávie), petroglyfy (střední Asie, Sibiř), hliněné i kostěné sošky (Sibiř). Ve starověku se vyobrazení losů objevují na skythských špercích i textiliích. Autorem nejstarší písemné zprávy o losech je Gaius Julius Caesar, který ve svých Zápiscích o válce galské tvrdil, že los spává opřený o stromy, protože nemá v nohou klouby a nemůže si lehnout. Losa prý bylo možné ulovit jen tak, že lovec nařízli strom, o který se zvířata ve spánku opírala. naříznutý strom se pod vahou losů zřítil, zvířata upadla a protože nemohla vstát, bylo je možné živá chytit. Od Caesara se tento nesmysl dostal i do středověkých bestiářů.

V Českých zemích byl los pravděpodobně vyhuben v 15. století. Uvádí se, že o jeho dřívějším rozšíření svědčí místní jména, podobně jako např. u zubra a pratura. S losem to však není tak jednoduché, protože slovo los má v češtině více významů. Místní název, zdánlivě odvozený od výskytu losa, tak v některých případech vznikl v souvislosti s losováním (Velké Losiny) nebo odvozením od vlastního jména lokátora obce, pána z Losy - (Losmitál). V polovině 16. století už byli v českých zemích losi vyhubeni a arcivévoda Ferdinand Tyrolský se neúspěšně pokusil o jejich zpětné vysazení na Křivoklátsku. K dalším obdobným pokusům došlo i v 17. století, ani ty však nebyly úspěšné. os se do naší přírody vrátil teprve ve 2. pol. 20. století.

Ve Švédsku, Finsku, Rusku a zřejmě i na Sibiři lidé experimentovali s domestikací losa. Měli být chováni pro maso, kůži i mléko, jemuž se připisovaly léčivé účinky proti tuberkulóze. Los se však neukázal být perspektivních chovným zvířetem: je svéhlavý, nelze ho chovat ve velkých stádech, vyžaduje velký prostor, má specifické potravní nároky a pomalu se rozmnožuje. Již od 16. století jsou doloženy pokusy využít losa k jízdě v bažinatých oblastech Švédska a Finska. Zde se kromě svéhlavosti zvířat ukázala jako problém jejich jemná kůže, především na čenichu, která velmi trpí při styku s ohlávkou nebo dokonce uzdou. Někteří panovníci, například švédský král Karel XI. nebo ruská carevna Kateřina II., používání losů k jízdě dokonce zakazovali, aby je nemohli používat pašeráci a lupiči, prchajíc před zákonem.