Vánoce jsou svátkem, který slaví společně katolíci, protestanti, bezvěrci i jinověrci. Způsob oslavy Vánoc se během historie měnil.

Historie

Kořeny

Přestože například západní křesťané jsou přesvědčeni o Vánocích jako autentickém datu narození Mesiáše,^[zdroj?] jiné křesťanské církve vnímají Vánoce jako ryze pohanské svátky, na rozdíl od Velikonoc.^[1]Svědkové Jehovovi se k oslavám Vánoc slaví kriticky s odůvodněním, že pokyny jak mají oslavovat Spasitele (eucharistie) věřící obdrželi již od Spasitele a poukazují na skutečnost že jde o narození Ježíšovy lidské formy. Důvody neslavení Vánoc zde ale zřejmě budou komplikovanější.^[2]

Podle jiných zdrojů jsou Vánoce původně pohanský zvyk,^[3] křesťanská církev se snažila i řadu jiných pohanských zvyků proměnit v součást křesťanských oslav. Dokládá to dokument Pojednání o Štědrém večeru z časů vlády krále Václava IV.^[4]

Původ Vánoc, ať je již jakýkoliv, nemá žádný vliv na míru a podstatu slavení Vánoc jako křesťanského svátku, jako oslavy Ježíše Krista, ale ani občanského svátku Vánoc, který je oslavou míru, vzájemnosti a rodiny.

Dobový kontext vzniku a vliv pohanství

Období vzniku vánočních oslav v třetím nebo čtvrtém století odpovídá době, kdy v částečně pohanské Evropě byly stále slaveny pohanské zimní svátky a mnohde zachovávány pohanské zvyky.

V předkřesťanské Evropě a v prvních staletích křesťanství byly běžné zimní oslavy spojené zejména se zimním slunovratem. Tento svátek byl nejpopulárnějším svátkem roku u mnoha evropských pohanských kultur. Důvody zahrnovaly skutečnost, že v zimě bylo třeba udělat jen málo zemědělských prací, i pastevci zahnali stáda z pastvin a ustájili je ve chlévech. Také to byl čas očekávání období lepšího počasí, které se s jarem přiblížilo.^[5] Mnoho pozdějších a moderních vánoční zvyků bylo přímo ovlivněno pohanskými (skandinávskými a germánskými) svátky a tradicemi, včetně římských Saturnálií, Nového roku a svátku Díkuvzdání. Z pohanských tradic vychází dekorace, světla, obdarovávání, i různé tradiční pokrmy.^[6]

Paganská Skandinávie slaví v tomto období Yule, svátek zimního slunovratu, slavený 21.–22. prosince, jehož oslavy trvají až do ledna.^[7] Severní Evropa byla christianizována jako poslední část kontinentu a pohanské tradice měly velký vliv na Vánoce. Příkladem takové tradice je slovanský zimní svátek Koleda (také Kračun, Hody),^[8] který byl začleněn do Vánoc jako vánoční zvyk koledy. Ve Skandinávii je stále ještě slovo Yule synonymem pro Vánoce.^[9] Toto použití bylo poprvé zaznamenáno v roce 900 n.l.

Zajímavostí je, že v tomto období, tedy v prosinci, je slavena i židovská chanuka, velmi významný židovský tradiční svátek, od něhož jsou odvozeny i některé vánoční zvyky.

Vznik Vánoční tradice

Doba rozšíření vzniku Vánoc není jistá, stejně jako důvod vzniku křesťanských oslav narození Spasitele v období, kdy jiné náboženské skupiny a pohané slavili Saturnálie a zimní slunovrat. Je uváděno, že základ koncepce oslav narozenin Krista byl založen ranými křesťany v druhém století. Vánoční tradice byla během 3. století opuštěna a znovu vytvořena ve čtvrtém století.^[10]

Doba vzniku tradice

Ačkoliv v roce 303 n. l. se Arnobius de Sicca (Arnobius starší), propagátor raného křesťanství, vysmívá slavení narozenin bohů, neznamená to, že Vánoce v této době nebyly slaveny. Je totiž možné, že by mohlo nějak být oslavováno narození Ježíše Krista jako narozeniny kteréhokoliv člověka, který žil a zemřel.^[10] Nelze tedy spolehlivě říci, že v této době ještě Vánoce nebyly již podobným křesťanským svátkem jakým jsou v 21. století, nebo dokonce, že by dnešní podoba slavení Vánoc byla ranými křesťany vysmívána. S ohledem na to, že ještě na počátku 21. století není známo skutečné datum, tedy rok a ani měsíc, vtělení Ježíše, je však slavení narozenin z dnešního pohledu těžko představitelné.

Je prokázáno, že Vánoce začaly být oslavou narození Spasitele právě v třetím až čtvrtém století, v tomto období raného křesťanství. Lze však předpokládat, že kdyby bylo známo, a slaveno dříve ranými křesťany jako nějak významné datum, bylo by již do třetího století zmíněno v dobových zdrojích. Pro nedostatek jiných důkazů a jakýchkoliv podkladů, je tedy jako možný počátek prvního slavení Vánoc ranými křesťany uvažovat hypoteticky toto krátké období mezi kritikou slavení narozenin bohů propagátorem křesťanství a první doloženou oslavou Vánoc jako narozenin Spasitele.

Mezi východní křesťany byly Vánoce rozšířeny jako součást oživení katolicismu po smrti proariánského císaře Valense vbitvě u Adrianopole (378). Zvyk slavení Vánoc byl zaveden v Konstantinopoli v roce 379, a do Antiochie tradice dosáhla okolo roku 380. Od slavení svátku bylo upuštěno poté, co Řehoř z Nazianzu odstoupil jako biskup v roce 381, ale bylo znovu zavedeno Janem Zlatoústým asi v roce 400.^[10]

Souvislost oslav Vánoc a svátku Dies Natalis Solis Invicti

Dies Natalis Solis Invicti znamená v překladu Narozeniny nepokořitelného Slunce. Tento svátek slavnostně založil římský císař Aurelianus (214 – 275 n. l.) na oslavu boha Slunce. Byl slaven v době zimního slunovratu, 25. prosince.^[11][12] Během své vlády Aurelianus upevnil postavení slunečního boha Sola a jeho krédem bylo „Jeden Bůh, jedna Říše“ a „Bůh a přirozený pán“. Křesťanství, které se v této době šířilo, je také monoteistické náboženství, jsou li pominuty některé atributy jako andělé, svatí a trojjediná podstata.

Hypotéza, podle které vzniklo slavení Vánoc nahrazením římského svátku Dies Natalis Solis Invicti (Narozeniny nepokořitelného Slunce), je spojována s raně křesťanskou christologickou exegezí verše proroka Malachiáše, podle něhož těm, kdo se bojí Boha, „vzejde Slunce spravedlnosti“: Vám pak, kteříž se bojíte jména mého, vzejde slunce spravedlnosti, a zdraví bude na paprscích jeho. Tedy vycházeti budete, a porostete jako telata vykrmená.^[13][14][15] Jenže Malachiáš hovoří o „Slunci spravedlnosti“ a nikoli o „nepřemožitelném Slunci“ a podle katolické církve není možné tyto výrazy směšovat.

Proroctví Malachiáše je také opakováno, s použitím titulu „slunce spravedlnosti“ přiřčeného Kristu, ve spisku De Pascha computus, který se dochoval mezi díly kartáginského biskupa Cypriána z roku 243.^[16]

V souvislosti touto hypotézou lze zmínit fakt, že ve čtvrtém století, kdy byly oslavy Vánoc znovu obnoveny, Jan Zlatoústý, který prosazoval oslavy narození Krista dne 25. prosince, komentoval spojení Spasitele a Dies Natalis Solis Invicti takto: Ale náš Pán se také narodil v prosinci ... osm dní před lednovými kalendami (25. prosince)... Ale oni tomu říkají „Narozeniny neporazitelného“. Kdo vlastně je tak neporazitelný jako náš Pán... ? Nebo, když říkají, že jsou to narozeniny Slunce, On je Sluncem spravedlnosti.^[10]

Ztotožňování Krista s bohem Slunce však jako herezi odmítl již Svatý Augustin.^[10]

Termín svátku

Přesný původ přiřazení 25. prosince na narození Ježíše Krista, je nejasný a zpochybnitelný. Ohledně zakotvení přesného termínu oslav vánoc je vytvořeno několik hypotéz.

Již jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století připisovaný Hippolytovi označuje jako možné datum Kristova vtělení středu 25. prosince.^[17] Totéž datum uvádí ve svém díle Chronographiae z roku 221 římský historik Sextus Iulius Africanus^[zdroj?]a anonymní spis De Pascha computus.^[zdroj?] Z dalších indicií lze usuzovat, že v mnoha částech římské říše křesťané slavili Kristovo narození již před Konstantinem.^[10]

Výpočet data narození podle data početí

Irenej z Lyonu (130 – 202 n. l.) se podílel na vytvoření koncepce oslav v souvislosti s ukřižováním Ježíše Krista, které byly stanoveny na 25. března v době, kdy panovaly spory o ukotvení svátku. Irenej je podle některých zdrojů označován za autora díla Adversus Haereses (plným názvem Elenchos kai anatropé tés pseudonymú gnóseós, česky Odhalení a odmítnutí předstíraného, avšak falešného poznání),^[18] tedy díla, které se zabývá heretickými, především asijskými církvemi, a jejich praktikami v druhém století, a který zmiňuje založení oslav narození Ježíše Krista (Vánoc) a ukotvení jejich data v kalendáři.^[18]

Ukotvení data v kalendáři je vysvětlováno vypočtením termínu narození z termínu početí. Oslava početí Ježíše, známá jakoZvěstování Panny Marie, byla spojena s oslavou jarní rovnodennosti, tedy po devíti měsících se oslava narození shoduje s termínem oslav zimního slunovratu.^[18] Dílo anonyma známé jako De Pascha computus (243 n.l.) vede k myšlence, že stvoření začíná jarní rovnodenností, 25. března, s početím nebo narozením (slovo nascor může znamenat jedno nebo druhé) Ježíše dne 28. března, v den vzniku slunce podle knihy Genesis. Jeden z možných překladů tak zní: „O skvělá a božská prozřetelnost Pána, že v ten den, ten stejný den, kdy bylo stvořeno Slunce, 28. března, ve středu, by se Kristus měl narodit. Z tohoto důvodu prorok Malachiáš, jenž hovořil o něm s lidmi, trefně řekl: Vzejde Vám slunce spravedlnosti, a zdraví bude na jeho křídlech.“^[10]

Podobně spis De solsticiis et aequinocibus z poloviny 4. století klade datum Velikonoc k 25. březnu, a toto datum ztotožňuje s datem Kristova vtělení, tedy početí.^[19] Této hypotéze vzniku Vánoc odpovídá i analogický způsob oslav, běžnější nakřesťanském Východě, kde se takto váže 6. duben a 6. leden, kdy křesťané slaví svátek Epifanie čili Zjevení Páně.^[20]

Převzetí termínu římského svátku Dies Natalis Solis Invicti

Tento římský svátek je již zmíněn výše. Ať už považujeme hypotézu o nahrazení svátku Dies Natalis Solis Invicti Vánocemi za věrohodnou či nikoli, je možné, že křesťané považovali sváteční termín za vhodný k vlastním oslavám. V knize Oxford Companion to Christian Thought je na základě poznámek o nejistotě ohledně pořadí mezi náboženskými oslavami narozenin nepokořitelného Slunce a narozenin Ježíše zmíněna hypotéza, že 25. prosinec byl vybrán na oslavu narození Ježíše na základě přesvědčení, že k početí došlo dne 25. března a 25. prosinec byl potenciálně stanoven jako křesťanský svátek ještě před Aureliánovým dekretem, který, když byl vyhlášen, mohl být pro křesťanský svátek příležitostí a výzvou.^[21]

Pravdivé datum vtělení

Jedna z posledních hypotéz tvrdí, že datum oslavy Vánoc může odpovídat skutečnému datu Ježíšova narození. Tato hypotéza se zakládá na analýze esénské knihovny v Kumránu a některých informací z Lukášova evangelia, podle něhožarchanděl Gabriel knězi Zachariášovi v jeruzalémském chrámu během služby Abiovy kněžské třídy, do níž náležel,^[22]oznamuje, že se mu narodí syn.

Podle kalendáře služeb jednotlivých tříd, který se podařilo zrekonstruovat na základě kumránských svitků, Abiova třída v chrámu sloužila dvakrát do roka, z toho jednou v posledním záříjovém týdnu, kdy k tomuto poselství tedy také mohlo dojít.^[23]Jan Křtitel by se tak mohl narodit na konci června (konec září + 9 měsíců Alžbětina těhotenství). Ježíš se pak narodil, jak lze vyčíst z Lukášova evangelia,^[24][25] šest měsíců po Janu Křtiteli. Pak je tedy možné, že by k narození došlo na konciprosince.

Proti této teorii ovšem hovoří klimatická fakta. V době narození Spasitele, podle evangelií, v oblasti kde k narození došlo, pásli pastýři pod širým nebem: „V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda.“(Luk 2:8)^[26] Pastýři během zimního období v Judsku v těchto letech však mívali z praktických důvodů stáda v chlévech. Podle této informace v evangeliích by tak pravděpodobným datem vtělení nemohl být 24. prosinec, 25. prosinec, a zřejmě ani lednová data oslav.

Pastýři v této zemi vždycky sháněli svá stáda z hor a luk a zahnali je nejpozději do 15. října do stájí, aby dobytek chránili před chladem (15–18°C) a dešti. Zimní období je zde období dešťů. Samotná Bible zmiňuje (Píseň písní 2: 11 a Ezdráš 10: 9, 13), že zima byla chladným a deštivým obdobím, které nedovoluje, aby pastva probíhala v noci na loukách.^[27]

Jiné vysvětlení

S ohledem na mísení a přejímání tradic různých kultur existuje možnost, že datum 25. prosince jako oslavy Ježíšova narození může pocházet i z nějaké jiné starobylé tradice, která měla historické jádro. Tato možnost zůstává zatím otevřena.

První písemné zmínky o svátku

Prvním dokumentem, který dosvědčuje přímo slavení Vánoc je Filokalův Chronograf z roku 354, když uvádí narození Krista mezi oslavami mučedníků římské církve v tzv. Depositio martyrum.^[28] Kvůli jisté nepravidelnosti v seznamu úmrtí papežů v témže kalendáři pak můžeme datovat toto svědectví do roku 336.^[29] Tento údaj znamená, že křesťané Vánoce coby narození Krista slavili v Římě nejpozději tohoto roku, pravděpodobně však již dříve.

Chronograf je iluminovaný rukopis, ilustrovaný kalendář, sestavený v Římě. Obsahuje seznam výročních dnů a seznam římských biskupů a je také prvním písemným dokladem, jenž odkazuje na datum slavení narozenin Spasitele v 25. prosinci.^[30] Na východě první křesťané slavili narození Krista jako součást Zjevení Páně 6. ledna.^[31]

Středověk

Vánoční motiv, dílo zobrazující narození Ježíše, 1415.

V raném středověku byla oslava Štědrého dne považována za méně významný svátek než Epifanie (Zjevení Páně, 6. ledna), která je v západním křesťanství zaměřena na návštěvu mudrců. Ale ve středověkém kalendáři vánoční svátky postupně nabývaly na významosti. Čtyřicet dní před Vánocemi se stalo obdobím „čtyřiceti dnů sv. Martina“ (období začínalo 11. listopadu, na svátek svatého Martina z Tours), jenž je nyní známé spíše jako adventní období.^[32] V Itálii, kde bývala tradice Saturnálií, tyto oslavy splývaly s adventem.^[32] Kolem 12. století byla tato tradice opět změněna na Dvanáct vánočních dnů (25. prosince – 5. ledna), období, které se v liturgických kalendářích slaví jako Dvanáct svatých dní.^[32]

Významnost Štědrého dne byla postupně zvyšována po korunovaci Karla Velikéhona císaře na Štědrý den v roce 800. Král Edmund Mučedník byl pomazán na Vánoce 855 a král Vilém I. Dobyvatel byl korunován na Štědrý den 1066.

Vánoční koleda „Personent hodie“ (15. století).

Během středověku se pak svátek stal tak významným, že kronikáři běžně uváděli, kde různí magnáti slavili Vánoce. Anglický král Richard II. v roce 1377 pořádal vánoční oslavy, při kterých bylo připraveno a zkonzumováno dvacet osm volů a tři sta ovcí.^[32]Kanec z Yule byl společným prvkem středověkých vánočních svátků v Anglii. Koledování se stalo velmi populárním, původně však šlo o skupiny tanečníků, kteří zpívali. Skupina se skládala ze zpěváka a kruhu tanečníků, kteří tvořili sbor. Různí umělci té doby byli odsouzeni za oplzlé koledy, což naznačuje, že divoké tradice Saturnálií a Yule pokračovaly v této nové formě pod názvem Vánoce.^[32]Opilost, promiskuita a hazardní hry byly také v té době důležitým prvkem oslavy. VAnglii se na Nový rok lidé obdarovávali, a bylo zde vařeno speciální vánoční pivo.^[32]

Vánoce byly ve středověku veřejné svátky, jako ozdoby byly používány břečťan,cesmína, a jiné stálezelené rostliny.^[33] Dávání vánočních dárků bylo během středověku obvyklé mezi lidmi s právními vztahy, jako je nájemce a pronajímatel.^[33]v Anglii v 17. století bylo zvykem, že celoroční střídmost v jídle, tanci, zpěvu, sportování a hraní karet vystřídaly Vánoce s opulentními večeřemi, komplikovanými maškarádami a průvody. V roce 1607 král Jakub I. Stuart trval na tom, že divadelní hryse budou hrát celou Štědrovečerní noc, a že královský dvůr se jim bude věnovat.^[34]

Během reformace v 16.-17. století v Evropě mnoho protestantů vyměnilo nositele vánočních dárků za osobu Ježíška nebo Jezulátko a datum předávání dárků bylo změněno z 6. prosince na Štědrý den.^[35]

Středověký manuskript popisující narození Ježíše v Betlémě.

Středověké Vánoce v Čechách, Slezsku a na Moravě

Na území Česka byl v období středověku dodržován zvyk bdění (vigilie) a půstu. Také bylo zvykem, aby v předvečer Narození Páně kněží a žáci chodili a kalendovali, čili koledovali, po domech svých věřících, což činili i v osmý den (oktáv) téhož svátku.^[36] Domy byly zdobeny chvojím jehličnanů. Mezi běžné pokrmy v té době o Vánocích patřily oplatky, které se podávaly jako první chod, s medem, ale také s česnekem, s bylinkami, šípky nebo jinými plody. Česnekem byly ochucovány i další pokrmy. Česnek byl považován za mocnou ochrannou a posilující bylinu. Dalším chodem byla polévka, často s houbami, které se přidávaly do více druhů štědrovečerních pokrmů.^[37]

Nejznámějším štědrovečerním jídlem s houbami v té době byl kuba (černý kuba), připravovaný z krupek a hub. K večeři se také podávala krupičná, hrachová nebo prosná kaše. Tento pokrm měl být symbolem hojnosti. Součástí večeře bylo i vařené sušené ovoce.^[37]

Čeští křesťané se v předvečer Vánoc postili „až do hvězdy“ tedy do první hvězdy (ve 20. a 21. století zvyk trvá i mezi nekatolíky, novodobým účelem každoročního půstu je, aby postící se viděl zlaté prasátko). Děti dobří křesťané strašili, že přijde o Štědrém večeru svatý Šprech a provrtá jim břicho, aby zjistil, zda se řádně postili.^[37]

Nicméně dobový písmák (Jan z Holešova †1436) dodává, že „…kteří jsou v jeho moci (ďáblově), … se v tak slavnostní předvečer přežírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok.“ Popisuje, že nikdy v celém roce se neprovozuje tolik a takových kouzel, věcí tak hanebných a zavrženíhodných jako o Vánocích. Zdůvodňuje to tak, že je to veliký svátek, a proto chce také ďábel mít z něho veliký podíl. Proto ďábel vnucuje lidem přesvědčení, že s ohledem na význam Štědrého dne mají i jejich kouzla větší moc.^[36]

Dalším popisovaným zvykem je pohostinnost. Na večer Štědrého dne jsou věrní a zbožní křesťané štědřejší než jindy. Žádný hospodář není tak chudý, aby v tento večer nevystrojil své rodině štědrý večer neboli štědrou potěchu, nemůže-li více, aspoň udělá toho večera větší světlo ve své světnici. I dobytčatům sedláci dopřávali více krmiva než jindy. Popisuje, že lidé dříve v tento večer otvírali své domy až po střechu, a každý potřebný dostal občerstvení. Poctiví lidé darovali ze svého měšce otevřeně, pohotověji sahajíc pro peníz chudobnému než obvykle. Podle uvedeného zdroje bylo zvykem při obědě (zřejmě polévka při lehkém půstu) na Štědrý den položit na svůj stůl peníze, které chtěl majitel darovat toho večera chudým.^[36]

Ale byly vánoční zvyky a pověry, kterými, podle písmáka, ďábel všechny tyto chvályhodné tradice převracel v nesprávné. Bylo tradicí držet na Štědrý večer ruku v měšci. Nikoliv však proto, aby bohatí mohli obdarovat chudé, ale aby míchali penězi a aby se jim proto po celý budoucí rok peníze množily. Další tradicí bylo klást peníze na Štědrý večer na stůl. Ale ne proto, aby je bohatí rozdělili chudým, ale aby boháč měl štěstí na peníze. Rovněž se popisuje pověru otvírat kapsy toho večera, nikoli chudobným, ale aby všechno štěstí napadalo do jejich kapes.^[36]

Z tohoto období je rovněž popsán zvyk obdarovávat blízké, předávat jim „příjemné a vybrané věci“ a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami. Podle zdroje někdy ovšem nikoliv pro potěšení jiných a na památku narození Ježíše, ale proto, aby dárci měli celý rok štěstí. Popisuje pověru, že „kdo toho večera neobdaruje jiných, zchudne dřív, než rok skončí“.^[36]

V tomto období věřící připravují a pojídají vánočky nebo koláče a velké bílé chleby. Což písmák popisuje jako zvyk na památku toho, „že se pro nás narodil a nám byl dán v Betlémě, tj. v „Domě chleba“, velký bílý chléb nebeský, totiž náš Pán Ježíš Kristus.“ Podle jeho zprávy lidé dobré víry nechávali na stolech tyto velké bílé chleby s noži, aby si o tomto svátku čeleď pro sebe, i pro chudé příchozí, mohla ukrojit podle své úvahy.^[36]

Ďábel pak, podle dobové informace vytvořil z tohoto křesťanského zvyku „hrubý blud smyslu téměř opačného, …křesťané nechávají chleby na stolech a ubrusech nikoli na počest Kristova narození, ale aby v noci přicházeli bůžkové a jedli. Tj. v pravdě hrubý příklad nevěry pohanů… .“^[36]

Křesťané podle tohoto písemného dokumentu také v předvečer Štědrého dne ve středověku pojídali více ovoce než jindy, na památku toho dne, kdy se narodilo ovoce vybrané a užitečné, Ježíš Kristus. Věřící pokládali o tomto svátku ovoce na stoly a krájeli čeledi a chudým a ovocné stromy omotávali slámou. Ovšem podle písmáka lidé hned převracejí smysl těchto ušlechtilých zvyků „...a krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré či zlé věci, a ovazují stromy slámou, aby jim v budoucím létě nesly hodně ovoce.“^[36]

Rovněž bylo ve středověku zvykem křesťanů v předvečer Štědrého dne stlát slámu do místností a do kostelů jako památku toho, …že je předvečer svátku, kdy Paní celého světa, královna nebeská a Matka Boží porodila na tento svět Pána našeho Ježíše Krista. – Ať si však dají pozor ti, kdož své rozpustilosti a necudnosti provádějí na oné slámě… ^[36]

Zvykem byl zákaz zametání během Štědrého dne. Tato tradice vychází z pověry, že o „svatých nocích“ přebývají duše zemřelých mezi živými a mohly by být zraněny nebo vymeteny z domu. Při večeři na Štědrý den hospodyně nesměla v průběhu večeře vstát od stolu, jinak by slepice neseděly celý rok na vejcích. Další pověrou byl zákaz kýchání. Lidé se obávali, že by mohl někdo v místnosti, nebo z jejich přítel, zemřít. Také nesměl nikdo z rodiny sedět naproti dveřím od ulice, aby se nestalo, že v dalším roce zemře.^[37]

Vánoce v 17. století v Čechách, Slezsku a na Moravě

Vánoce se vítaly nejen jako svátky narození Ježíše, ale jako svátek domácího štěstí a společenství.^[38] Zprávy ze 17. století popisují, že se na Vánoce pekly v českých zemích nejen vánočky, ale rovněž housky, húsce či pletenice, štědrovnice, štědráky, calty, spletky, makůvky, ceplíky a žemle. Jsou popisovány v souvislosti s vánočními dary panovníkovi, vrchnosti a kněžím. Koláče a buchty se dávaly jako koleda hlavně kněžím a učitelům, nebo je jako výslužku na Sv. Štěpána a o Novém roce dostala chasa.^[39]

Do 17. století byl středem vánočních zvyků kostel, kde byl vystaven betlém s jesličkami a probíhala štědrovečerní mše. V kostelích se také hrály církevní vánoční hry. Během 17. století v těchto liturgických hrách účinkovali především žáci, kteří je však občas prokládali scénkami, kvůli kterým byli následně z kostelů vyhoštěni. Poté měla podle některých zdrojů vzniknout tradice, kdy žáci chodili na Vánoce hrát dům od domu, koledovat.

Oslava vánoc se v 17. století přesunula do rodin, kde bylo oslavováno narození Ježíška a uctíváno rodinné štěstí a vzájemná pospolitost. Také se Vánocích vítal návrat Slunce a s tím byly spojeny i štědrovečerní zvyky a obyčeje.^[40]

Je popisováno, že do 16. století měly vánoční dárky charakter úplatků. Poddaní dávali dárky vrchnosti a úředníkům, podřízení nadřízeným. Někdy bývaly dárky vymáhány i násilím. Například hrabě Václav Jiří Holický ze Šternberka napsal ve své korespondenci roce 1597 panu Jindřichu ze Švamberka, bohatému šlechtici z hradu Zvíkov, jako odpověď na několikerou urgenci o vánoční dárek toto: „Tu chrtici novýho líta posílám.“ Česká města posílala v 17. století rakouské císařovně k Vánocům deset koroptví a šedesát kvíčal. Vánoční dárky státním úředníkům nazývali staročeši „halafance“, což byly v podstatě vánoční úplatky vlivným úředníkům, kteří byli poté k prosbám českých měst vstřícnější. Zvyk rozdávat dárky i dětem se ujal až později, v 19. století. Ale už Daniel Adam z Veleslavína popisuje že dárky dostávaly i děti: „Toho dne mají obyčaj dítkám rodičové rozličné dárky klásti času nočního pod titulem Krista Pána a slují ti štědrovečerní darové: darové Krista Pána.“^[41]

Změny v 18. století

V Anglii

Po protestantské reformaci některé náboženské skupiny v Anglii, především puritáni, důrazně odsoudily oslavu Vánoc jako katolického vynálezu a „pozlátka papežství“ či „hadrové bestie“.^[42]Katolická církev reagovala tím, že podporovala oslavu Vánoc ve více nábožensky orientované formě. Vánoce však dále byly jedním z velkých témat sporu mezi anglikány a puristy.^[43]

Karel I. Stuart nařizoval během své vlády svým šlechticům a panstvu, aby se během zimního slunovratu vraceli na svá panství, aby tak mohli dodržovat staré vánoční zvyky.^[34] V roce 1647, během anglické občanské války, angličtí puritáni ovládající Parlament zakázali slavení Vánoc jako nebiblického a pohanského zvyku.^[42]

Následovaly protesty proti rušení Vánoc. Vzpoura vypukla v několika městech a několik týdnů bylo Canterbury řízeno protestujícími, kteří zdobili vchody cesmínou a pokřikovali hesla monarchistů.^[42] Kniha The Vindication of Christmas (česky Ospravedlnění Vánoc) (Londýn, 1652), zveřejnila námitky proti puritánům a vyzvedla staré anglické vánoční tradice jako štěsrovečerní večeři, pečená jablka na ohni, hraní karet, tančení se „služebnými“ a „sedláky“, a také zpívání koled.

Reformy během vlády krále Karla II. v roce 1660 zákaz slavení Vánoc ukončily, ale mnoho duchovních stále nesouhlasilo s vánočními oslavami. Presbyteriánská církev (Presbyterian Church of Scotland) ve Skotsku také odrazovala od slavení Vánoc. I v době, kdy Jakub I. Stuart přikázal slavení Vánoc v roce 1618, účast zdejších puritánů na oslavách byla sporá.^[44]

Skotský parlament oficiálně zrušil zvyk dodržování Vánoc v roce 1640.^[45] Vánoce nebyly ve Skotsku slaveny až do roku 1958, kdy se Vánoce opět staly skotským svátkem.^[46]

Deník Jamese Woodforda, z druhé poloviny 18. století, popisuje detaily o dodržování Vánoc a oslav spojených s vánočním obdobím po řadu let.^[47]

V Americe

V koloniální Americe puritáni z Nové Anglie sdíleli radikální protestantský nesouhlas s oslavami Vánoc. Oslava byla zakázána v Bostonu v letech 1659 až 1681. Zákaz slavení Tří králů byl zrušen až v roce 1681 anglickým guvernérem Edmundem Androsem. Ale ani po zrušení zákazu nebyl svátek slaven až do poloviny 19. století, kdy se slavení Vánoc stalo v oblasti Bostonu módním.^[48]

V téže době křesťanští obyvatelé Virginie a New Yorku slavili Vánoce bez omezení. V Pensylvánii byli známi pro své nadšené oslavy Vánoc obyvatelé měst Bethlehem, Nazareth a Lititz. Tato města založili moravští osadníci německé i moravské národnosti z církve Moravských bratří. Moravané v Bethlehemu měli první vánoční stromky v Americe, stejně jako první betlémy.^[49] Po americké revoluci však byly Vánoce ve Spojených státech obecně méně oblíbené, neboť byly považovány za anglický zvyk.^[50]

V Českých zemích

V tomto období řádí v Čechách a na Moravě morová epidenie. Je upevňována pozice katolické církve. Osoby jiného náboženství, jiné větve křesťanství a pohané jsou pronásledováni. Vánoce jsou tak, mimo zavedených pověr, zcela podle katolických tradic.

V Českých zemích bylo v 18. století hospodyňkám povoleno péct vánočku. Do 18. století směli péct vánočku výhradně pekaři. Vánočka byla ovšem pečena již od 16. století.^[51] Dříve byla pečená také nezaplétaná vánočka, které se říkalo „hůsce“.^[52]

V ulicích o Vánocích zpívali jarmareční hudebníci a pořádala se představení loutkových divadel. Na náměstích měst se prodávalo na Mikulášských trzích. Už v 17. a ještě i v 18. století byl vánoční týden zahájen průvodem pražských Židů, kteří nesli na Pražský hrad hodnostářům jako dary husy a cizokrajné plodiny. Později chodíval průvod pekařského cechu s obrovskou vánočkou (nazývanou „štědrovka“). Toto pečivo na Hrad neslo hodnostářům šest tovaryšů.^[53] Kromě darů pro hodnostáře bylo zvykem obdarovávat chudé a koledníky. Vánoce byly v 18. století svátky slavené i v rodinách, nejen v kostelech. Mezi nově vytvořené chrámové betlémy tehdy patřil kapucínský betlém v kostele Panny Marie Andělské na Loretánském náměstí na Hradčanech. V 18. století však bylo vystavování jeslí považováno leckde za nedůstojné, protože jesle odváděly pozornost mládeže od kázání.^[54]

K vánoční večeři se podávala kaše, kuba (nazývaný také „hubník“). Kaši z vařeného sušeného ovoce (z „křížal“), která byla na Vánoce podávána, se říkalo „muzika“. Večeře začínala až s východem první hvězdy. Bylo také tradicí pojíst trochu vařené čočky, aby se v rodině držely peníze. Kvůli pověrám na štědrovečerním stole musely být česnek, cibule, vánočka a chléb. Nebylo zvykem podávat k večeři rybu nebo zajíce, aby štěstí neuplavalo a neuteklo.^[53] Tento zvyk se objevil až na konci 18. století. Připravoval se kapr na černo, kapr a štika na modro a později i rybí polévka a obalovaný kapr. Součástí večeře bylo i ovoce jako jablka nebo ořechy. Jako poslední chod se podávala vánočka s čajem nebo punčem. Část večeře odnesla hospodyně domácím zvířatům a část vhodila do ohně a do vody jako pohanskou obětinu. Zbytek večera před mší trávili obyvatelé zábavou, obvykle hrami a tradicemi jako je pouštění ořechových skořápek po vodě nebo lití olova. Před Vánocemi ovazovali hospodáři vybrané stromy povříslem jako poděkování za úrodu. Ovocné stromy byly mimo to chráněny slámou nebo proutím proti mrazu a zvěři, tak jak to bylo zvykem i dříve.^[54]

K vánočním symbolům se vztahem k slunovratu patří malí ptáci, dekorace s prvky zpodobňujícími ptáky byly častou ozdobou.^[54] Dekorace ve tvaru ptáků byly s oblibou používány i na ozdobení vánočních stromků v dalším století. Jako ozdoba domácností sloužily vánoční či hrníčkový vrkoč, větve jehličnanů a muší ráj. Také byla v českých zemích známa forma ozdoby paradeisl, která je v knize České vánoce popisována pod názvem „zahrádka“ s tím ,že pokud jsou do jablíček umístěny svíčky, vytvoří se hezký svícen. Autor uvádí, že tyto ozdoby byly časté až do konce 19. století.^[54]

19. století

Vánoční trhy, Frankfurt, 1851Vánoce koncem 19. stoletíObrázky vánočních pokrmů z dobové kuchařky.Vánoční kapr s bramborovým salátem.Vánoční štóla.

Na počátku 19. století spisovatelé ukazovali tudorovské Vánoce jako čas srdečných oslav. V roce 1843 napsal Charles Dickens román A Christmas Carol (českyVánoční koleda), který pomohl oživit „duch“ vánočního a sezónního veselí. Okamžitá popularita této knihy sehrála velkou roli v představení Vánoc jakožto svátku, jenž klade důraz na rodinu, dobrou vůli a soucit.^[55]

Dickens se snažil ukázat Vánoce jako svátek štědrosti slavený ve středu rodiny, na rozdíl od komunitních a církevních obřadů s ukázněnými tradicemi a pravidly, jejichž dodržování upadlo na konci 18. a na začátku 19. století.^[56]

Překrytím církevních oslav svou světskou vizí svátků ovlivnil Dickens mnoho aspektů Vánoc v západní kultuře. Například rodinné oslavy, tradiční pokrmy a pití, tanec, hry a pojetí vánoc jako svátků štědrosti, velkorysosti ducha a lásky.^[57] Nejoblíbenější fráze z příběhu, „Merry Christmas“, byla příběhem velmi popularizována.^[58] To souvisí se založením Oxford Movement a růstem anglo-katolicismu, což následně vedlo k znovuoživení tradičních rituálů katolické církve a původních náboženských tradic.^[56]

Pojmenování Scrooge se stalo synonymem lakomce, i s jeho projevem „Bah! Humbuk!“ a odmítáním slavnostního ducha Vánoc.^[59] V roce 1843 byla vyrobena první komerční vánoční pohlednice.^[60] [84] Oživení vánočních koled začalo s vydáním publikace Williama Sandyse „Christmas Carols Ancient and Modern“ (1833) (česky „Vánoční koledy starověké a moderní“), s koledami „The First Noel“, „I Saw Three Ships“, „Hark the Herald Angels Sing“ and „God Rest Ye Merry, Gentlemen“, jenž byla uvedena i v Dickensově '„A Christmas Carol“.

V 19. století se Vánoční stromek rozšířil i mimo německé prostředí. Ujal se nejprve ve městech, poté na venkově, většinou ho přijímali dříve protestanti než katolíci. Katolická církev považovala zpočátku zdobení stromů za pohanský zvyk.

České země

Přes pronásledování pohanů mnohé pohanské pověry v 19. století stále přežívají. Mezi pověry ještě v 19. století patří zvyk použít výhradně mouku z vlastního pole a při zadělávání těsta se měla hospodyně rukama od těsta dotknout stromů, aby hojně rodily a zbytky těsta slít s vodou a podat dobytku, který pak bude podle pověry dobře dojil.

Na začátku vánočního období byly pořádány Mikulášské průvody. V předvečer svátku chodil Mikuláš s doprovodem po domech rozdávat dárečky malým dětem. Podle dostupných zdrojů v 19. století tvořili doprovod „laufíři“, a za nimi „hajduci“. „Laufíři“ oznamovali příchod Mikuláše, „hajduci“ vyzývali okolostojící k pokleknutí ke křesťanské modlitbě v přítomnosti světce. Za „hajduky“ v průvodu šli muzikanti a skupina masek. Mezi postavy v průvodech tradičně patřili husaři, dragoun s koněm, Žid, smrt. Jindy ale v průvodu chodil třeba i obecní policajt. Někde tvořili součást průvodu „hansbuřti“ (Mikulášova ochranka), „klapačka“ – tyč s čelistmi, s kterými klapal chlapec. Dalšími postavami v procesí jsou andělé. Průvod uzavíral Svatý Mikuláš a čerti.^[61]

V 19. století byly zřejmě nejoblíbenějšími cukrovinkami karamelky, ty byly používány i na ozdobu.^[62] Na štědrovečerním stole se od druhé poloviny 19. století objevují dnes běžné druhy vánočního cukroví, ale spíše na stole šlechty a bohatých měšťanů, protože řepného cukru bylo málo a třtinový se musel nákladně dovážet. V tomto století byl poprvé součástí Vánoc také jablkový závin.^[52] V běžných domácnostech tak jako vánoční sladkosti tehdy bylo možné vidět levnějším medem slazené ovoce. Tyto pochoutky byly podávány ve tvaru hraček, například postaviček. Mezi jedlé sladké ozdoby patřily pletené vrkoče věncovitého tvaru z kynutého těsta, do nějž byly napíchány křížaly na špejlích.^[62] Ve městech si o Vánocích pochutnávali na medovém vánočním cukroví (tzv. medáky) a zázvorkách, na venkově bylo možné si pochutnat na škvarkovém cukroví.^[62]

Oblíbenými vánočními jídly byly kuba, lívance nebo švestkové knedlíky. Zmiňováno je i podávání čočky nebo hrachu, což bylo dáno od středověku obvyklou pověrou, že pojídání čočky o Vánocích má vliv na bohatství. „Muzika“ ze sušeného ovoce se podávala jako zákusek. Jako pochoutka i na ozdobu byly používány perníky. Perníkové těsto kuchařky před pečením vtlačovaly do dřevěných formiček různých tvarů.^[52] Někteří autoři zmiňují, že na konci 19. století ryby jedli na Vánoce jen obyvatelé rybníkářských krajů. Pro ostatní obyvatelstvo byli kapři příliš drazí.^[52]Podle zprávy, která se zachovala v Národním muzeu a byla datována 1899, byly však ryby pevnou součástí vánoční tabule i chudých dělníků pracujících nelegálně:"… pan Šef foršus dat nechce. a doplatek taky ne. hanba mu. zítra štědrý den. Kde jsou prachy na ryby,… ".^{[63][P 1]} Také další zdroje ovšem uvádějí, že již na konci 17. století byli kapři běžně rozváženi do většiny oblastí Česka, avšak někde v podhorských oblastech bylo pro nízké teploty nutné živého vánočního kapra nahradit pečivem ve tvaru ryby.^[54] Tento rozpor nevylučuje možnost, že kapři s ohledem na některé okolnosti v 18. století podražili nebo obyvatelstvo zchudlo.

V 19. století se v českých zemích uchytil způsob kuchyňské přípravy kapra, který se sem dostal z Rakouska.^[64]

Vánoční dům byl uklizený a vyzdobený. Na ozdobu bylo používáno chvojí, zelené větve jedle nebo borovice. Jako ozdoby byly použity klasy a makovice,