Tento článek pojednává o slovanském bohu. Další významy jsou uvedeny v článku Veles (rozcestník).Moderní idol boha Velese na Velízu

Veles je slovanským bohem skotu, bohatství a podsvětí, a bývá také spojován s magií,zpěvem, plodností a společenským řádem. Volos je nejspíše variantou jeho jména, ačkoliv podle některých hypotéz se jedná o svatého Blažeje, které se dostal do slovanskéhopanteonu.

Jeho nejbližší analogií jsou baltská božstva podsvětí, litevský Velinas, lotyšský Velns apruský Patollo. Mezi další jemu blízká božstva patří védský Varuna, severský Ódin a galskýEsus. Po christianizaci byl částečně ztotožněn s ďáblem, funkci boha dobytka však převzalsvatý Blažej, v srbochorvatském prostředí svatý Sáva. Rysy Velese ve velké míře přijal takésvatý Mikuláš, zvaný Mikula, a svatý Jiří.

Etymologie

Jméno Veles bylo Romanem Jakobsonem odvozeno z indoevropského kořene *ṷel- s mnoha významy:

• zakrýt, zavřít
• (o)točit (se)
• vidět
• zemřít
• tráva, pastvina^[1]

Poslední dva významy náleží sémanticky ke světu mrtvých, vychází z něj například severské Valhalla, řecké Élýsion nebo litevské vėlės „duše mrtvých“. Podporují i chápání Velese jako boha skotu a bohatství, jelikož ty jsou v indoevropských mytologiích s podsvětím spojovány. První tři významy zase směřují k magii, věštění a vědomostem a napovídají, že Veles byl božstvo typu védského Varuny.

S tímto kořenem souvisí jména řada postav indoevropských mytologií. Kromě Varuny také Valá, „skrývající se, zmocňující se“, démon který ukradl Indrovi, védskému hromovládci, dobytek. Mimo Indii pak litevský Velnias, severský Ull a galořímskýVellaunos a irské označení třídy básníků filid nebo jméno galské věštkyně Veledy.^[2]

Vladimír Toporov spojuje jeho jméno. v souvislosti s funkcí božstva bohatství, s výrazy volstъ, voldyka a velijъ „jmění náležející celému společenství“.^[3]

Nejasná je souvislost s označením posvátného falu v severském náboženství nazývaným Völsi, podle Zdeňka Váni právě tento vliv vedl ke vzniku formy jména Volos.^[4] Na existenci falického kultu u Slovanů lze usuzovat z nálezů některých archeologických nálezů, například falických symbolů v polském městě Łęczyca nebo idolu s otvorem pro falus v německémAltfriesacku.^[4]

S Velesem nejspíše souvisí označení souhvězdí Plejád v některých slovanských jazycích, jako je staroruské Volosyni nebo nebo bulharské Vlascite, a snad i makedonská víla Vela.^[5] Velesovo jméno se ozývá i z mnoha toponym, jedná se například o makedonské město Veles, horu Velež v Bosně a Hercegovině, český vrch Velíz, ruskou řeku Velesa nebo haličskouVelešnici.

Prameny

Veles se objevuje v Pověsti dávných let z 12. století kde je popisována mírová smlouva mezi Kyjevskou Rusí a Byzancí z roku 907:

„

„Císař pak Leon s Alexandrem učinily pokoj s Olegem, podvolivše se k dani; i v přísahu vešli mezi sebou, políbivše sami (císařové) kříž, a Olega vedše i lid jeho na přísahu po ruském zákonu. I kleli se (Rusové) zbraní svou, a Perunem, bohem svým, i Volosem, bohem dobytka, a stvrdily pokoj.“[6]

“

Poté je zmíněn v souvislosti s podobnou smlouvou, uzavřenou knížetem Svjatoslavem roku 971:

„

„Jakož jsem přísahal císařům Hřeckým, a se mnou bojaré i Rusové všickni, tak zachovati máme pravou smlouvu; pakli bychom čeho to, co prvé řečeno, nezachovali, já i ti, kteří jsou se mnou i pode mnou; ať máme na sebe kletbu od boha v něhož věříme, v Peruna i u Volosa, boha dobytčího, i ať budem žluti jako zlato, a svou zbraní ať rozsekáni budem.“[6]

“

Pověst dále uvádí k druhé smlouvě že ač oddíl knížete přísahal Perunovi, tak „celá Rus“, včetně bojarů, preferovala Velese.^[3]}}

Život svatého Vladimíra se zmiňuje jak kníže Vladimír nechal svrhnout Velesovu sochu:

„

„Když přišel do Kyjeva, přikázal idoly svrhnout, některé přikázal rozbít a jiné spálit, ale idol Volosa, nazývaného dobytčím bohem, přikázal vhodit do řeky Počajny...“[7]

“

O jeho kultu referuje také Život svatého Avraama Rostovského, který uvádí že v Rostově jej kromě Slovanů ctili i Čudové, a jeho kamennému idolu prokazují nesmírnou úctu. Až Avraam, mnich a misionář, měl nechal modlu porazit a založit na jejím místě Bogojavlenský klášter. Datace však není jistá, podle některých názorů byl světec současníkem Vladimíra I. (958-1015) a podle jiných Vladimíra Monomacha (1053-1125).^[8]

Jako skotího boha Volose jej zmiňuje i Slovo někojego christoljubce bez dalších informací. Choždenije Bogorodicy po mukam zmiňuje Velese a jako ostatní slovanská božstva jej vykládá euhemeristicky.

Velese zmiňuje i Slovo o pluku Igorově v souvislosti s pěvcem Bojanem

„

„Ó Bojane, pěvče dávno zašlé doby, ... Vnuku Velesův, ty Igorovy činy okrášlit bys uměl tóny bohatšími: ... Vnuku Velesův, ty zazpíval bys asi: ...“

“

^[9]

V pozdějších pramenech bylo jméno veles používáno pro čerta či ďábla. Důvodem ztotožnění bylo nejspíše jeho spojení s rohy a falem. Příkladem může být věta ze staročeského díla Tkadleček pocházejícího z přelomu 14. a 15. století „Ký čert aneb ký veles aneb ký zmek tě proti mě zbudil ?“ nebo pozdější, taktéž české, „O nechme již těch hříchuov u velesa,“ nebo „Ký veles jim našeptace!“^[5]Matěj Stryjskowský na konci 16. století jej nazývá Vlos a označuje jej za boha skotu a lesů srovnatelného s Panem a Faunem.^[10] Volos je také zmiňován v Hustýnském letopise ze 17. století, na rozdíl od Pověsti dávných let, jeho modlu letopisec uvádí mezi těmi které vztyčil kníže Vladimír.

Teorie

Veles - Chram Mazowiecki RKP(2009)

Informace z Pověsti dávných let napovídají že Veles byl božstvem značného významu, vlivem srovnatelný s Perunem a v určitém období snad i významnějším.^[6]Podle T. A. Bernštamové byl Veles původně chtonické ugrofinské božstvo, které se dostalo do textu smluv pod vlivem účasti Ugrofinů na taženích proti Byzanci.^[11]Boris Rybakov vykládal bytost na spodní části Zbručského idolu jako Velese.^[12]

Trojfunkční hypotéza

Veles patří nejspíše k božstvům první indoevropské funkce, vztahující se k suverenitě, a to v jejím varunovském, „temném“ aspektu. S védským Varunou jej srovnal už Roman Jakobson, ale přímo s první funkcí funkcí jej spojil až Aleksander Gieysztor v 80. letech 20. století. Kromě Velese patřil u Slovanů k tomuto pólu první funkce nejspíše také pomořanský Triglav a polabský Černoboh či Černohlav a nepojmenovaná trojhlavá božstva zBraniboru a Míšně, jejichž idoly byly pomazány černou smolou.^[13] Kromě toho Veles nese i některé rysy božstva třetí funkce.

První funkce

Velese lze chápat jako vládce nedomestikovaných oblastí jako jsou lesy nebo bažiny, který střežil před mezi nimi a obydleným světem. Mezi nepřímé důkazy o takové funkci patří úcta, která mu byla vzdávána v severovýchodním Rusku jako lesnímu hospodáři, patronu lovu a pastvy, který se objevoval v podobě medvěda.^[14] Dalším je pozdní zpráva, z 16. století,Matěje Stryjkowského, který popisuje svržení model knížetem Vladimírem a uvádí „...a modlu Vlosa, který byl považován za boha skotu a lesů (jako byl u Arkádů Pan Faunus atd.)...“.^[15] Podle Romana Jakobsona se lze odvodit opozici lidského a nelidského z textů byzantsko-ruských smluv uvedých výše. Martin Golema Velese přirovnal k řeckému Hermovi, ochránci pastýřů, cest, hranic a periferií obydlených oblastí a upozornil na to že pastviny byly v minulosti právě na hranici divočiny. Pasáže ze smluv „i ať budem žluti jako zlato“ odkazuje na onemocnění žloutenkou, stejně trestal i litevský Velnias a duchové mrtvých vėlės a v Rusku byla žloutenka zaříkávána právě do divočiny:„zpět do otevřených polí, do modrých moří, do hlubokých bažin“^[15] Velnias je v toponymech často spojován s bažinami, rašeliništi a jezery a etymologicky příbuzný severský Ull zase s loukami a pastvinami. Rysy tohoto božstva, která nebyly transponovány na světce se nejpíše odráží v postavách lesních démonů jako je ruský lešij a Jols nebo český hejkal a divý muž.^[16] S divou zvěří je spojován i zmiňovaný Ull.

Písemné prameny referují o Velesovi jako o bohu skotu. S dobytkem jsou spojeny i jeho indoevropské analogie, védskýVaruna a Valá a řecký Hermés. Křesťanští světci, kteří převzali funkci Velese, tedy svatý Blažej, svatý Jiří a svatý Sáva, byli také provázáni s folklórní postavou „vlčího pastýře“, ochránce stád před vlky. Ta souvisí právě s funkcí tohoto božstva jako strážce obydlených a neobydlených oblastí a vládce mrtvých. Svatý Blažej byl také mezi Východoslovany znám jako korovij bog „dobytčí bůh“ a jeho balkánský svátek Vlasievdan byl svátkem dobytka.^[16]

Veles je také chápán jako vládce podsvětí, podsvětních vod a psychopomp. Stejně jako jeho baltské analogie, Velnias aPattolo, byl degradován v čerta či ďábla. V staročeských úslovích je také zmiňován v souvislosti s mořem, což může poukazovat na bažiny, podsvětní vody či řeku, nebo vody kosmické a tedy nepozemský svět jako takový.^[17] Možná je spojitost i s „mořskými cary“ ruského folklóru, kteří mají atributy vládců jiného světa. Veles byl pravděpodobně ctěn ruskými čaroději, volchvy, kteří podle Pověsti dávných let ctily „Antikrista“, což může být křesťanská interpretace chtonického božstva a nabízí se souvislost i s „dualistickým“ kosmogonickým mýtem vyprávěným volchvy, který lze chápat jako spoluprácimitrovského a varunovského aspektu při stvoření světa.^[18]

Dále byl Veles nejspíše také bohem básníků a věštců, představitelé první funkce, kterým zajišťoval inspiraci a moudrost. Etymologickou souvislost s jeho jménem lze poznat v staroirském označení básníků filid a básnického umění felmac a jméně keltské věštkyně Veledy, zmiňované Tacitem..^[17]) Básníka a pěvce Bojana navíc nazývá Slovo o pluku Igorově „vnukem Velesovým“. Bohem básníků a mrtvých jsou také jednooká božstva Ódin a Velnias, jistou spojitost vykazuje i irští bohovéLugh a svazovač Oghma nebo vševědoucí Varuna. Jak vševědoucnost, tak záliba ve svazování, těchto božstev má souvislost s magií. U Velese však lze funkci svazujícího boha magie s jedním okem pouze odhadovat z nepřímých důkazů, kromě komparace pak z jednoho významu kořene kterým je i *ṷel-, „vidět, zřít, (s)patřit“.^[19]

Třetí funkce

Veles je vykládán i jako božstvo třetí funkce, související s plodností, zemědělstvím a bohatstvím. Poukazuje se především na jeho spojení se skotem, potažmo majetkem. Vjačeslav Ivanov a Vladimír Toporov s bohatstvím spojily i zmínky o zlatě a navrhovali Velese chápat jako zemědělské božstvo ctěné prostými obyvateli Rusi, na rozdíl od Peruna ctěného knížetem a jeho družinou. Poukázali i nahrazení Velese po christianizaci svatým Blažejem, patronem stád a chlévů. Podobnou teorii o postavení Velese v panteonu už před nimi předložil Jevgenij Aničkov.^[20] Přesto však byl spíše bohem první funkce a atribut bohatství, vycházející z jeho funkce boha podsvětí, nebyl jeho ústředním znakem.^[21]

Základní mýtus

Ruští filologové Vjačeslav Ivanov a Vladimír Toporov vytvořily na základě analýzy slovanského a baltského folklóru hypotézu „základního mýtu“ podle které existoval mýtus o boji hromovládce s jeho protivníkem jehož schéma bylo následující: 1* Hromovládce na vrcholku světového stromu hledí do čtyř světových stran 2* jeho dračí či hadí protivník leží u kořenů světového stromu 3* protivník ukradne dobytek či lidi a ukryje je ve skále, hromovládce skálu rozbije a osvobodí je 4* protivník utíká a schovává se za živé bytosti, strom či kámen 5* hromovládce, jedoucí na koni či na voze ničí svou zbraní protivníkovi úkryty 6* po porážce protivníka, který se ukrývá do podzemních vod, se objevuje déšť^[22]

Ve slovanské variantě autoři hypotézy přiřkli roli protivníka právě Velesovi, zejména na základě baltských příběhů kde spolu bojuje Perkunas a Velnias. Jejich souboj chápou jako opozici mezi válkou a hospodářstvím, jelikož Velese považují za božstvo třetí funkce. Kromě neexistence přímého dokladu je problematická i argumentace příběhem o soupeřením Perkuna a Velniase, který je pozdní a slovo „velnias“ už neoznačuje konkrétní božstvo, ale čerta.^[23]

Slovenský slavista Martin Golema navrhl základní mýtus chápat jako periodické přelevání plodnosti mezi světem lidským a mimolidským během vegetačního cyklu. Tuto hypotézu odmítl Michal Téra s poukazem že tento příběh se týká stvoření světa, proto mohl být periodicky pouze připomínám. Ovšem právě představu stvoření světa a návratu vegetačních sil lze chápat v archaickém myšlení jako souvstažné.^[22]

Opozice Velese a Peruna se však nemusí týkat pouze základního mýtu. Další možnosti jsou v zásadě dvě.

• 1. Odpovídají vnitřní opozici první funkce jako Varuna – Mitra. Tato hypotéza byla nastíněna Aleksanderem Gieysztorem, který chápal Peruna jako mitrovské božstvo, a je částečně obsažena i ve výše zmíněné hypotéze Golemy.
• 2. Opozice odpovídající dvojici Varuna – Indra, případně Ódin – Thór či Vrtra – Indra, představující napětí mezi první funkcí, magickou svrchovaností, a druhou, válečnickou.^[24]

Volos

Varianta jména Volos se v písemných pramenech objevuje častěji a je také znám v ruském folklóru jako patron skotu a lovu v podobě medvěda. Podle některých badatelů jsou Volos a Veles dvě různé postavy. Poukazují zejména na svatého Blažeje, který se u východních a jižních Slovanů stal ochráncem dobytka. Blažej, v ruštině Vlas, byl nazýván korov´ij bog „kraví bůh“, jeho ikony byly umísťovány do chlévů, a jeho svátek, na Balkáně nazývaný Vlasievdan byl svátkem dobytka, významným pro pastýřskou magii.^[25] Proto například Henryk Łowmiański považoval Volose za tohoto světce, kterého přijalo pohanské prostředí. Poukazuje na to že chybí ve Vladimírově panteonu a rusko-byzantské smlouvě z roku 945. Jeho jméno je podle něj východoslovanská plnohlasá forma jména Vlas a Veles byl pouhou démonickou bytostí. Podle Lea Klejna přijali Rusové jeho kult od balkánských Slovanů již na přelomu 6. a 7. století.^[11]

Problémem této hypotézy je skutečnost že není znám případ kdy by byl křesťanský světec transformován v pohanské božstvo. Je nepravděpodobné že by Slované až do 10. století neznali postavu ochránce skotu a poté náhle přijali kult Blažeje, doprovázený řadou archaických rysů. Blažej získal rysy božstva nejspíše až po christianizaci, kdy zastoupil pozici právě Velese/Volose. I etymologicky je hypotéza o vzniku jména Volos z Vlasios nepravděpodobná.^[26]

Literatura

• NIEDERLE, Lubor, Rukověť slovanských starožitností, ČSAV, Praha 1953,
• PITRO, Martin, VOKÁČ, Zdeněk, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002
• TÉRA, Michal, Perun - bůh hromovládce : sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009, ISBN 978-80-86818-82-5
• VÁŇA, Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, ISBN 80-7038-187-6

Související články

• Velesova kniha
• Velíz

Zdroje

1. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 26. Dostupné online. (čeština)
2. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 41. Dostupné online. (čeština)
3. ↑ Skočit nahoru k:a b PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 46.
4. ↑ Skočit nahoru k:a b VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 75.
5. ↑ Skočit nahoru k:a b PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 52.
6. ↑ Skočit nahoru k:a b c PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 45.
7. Skočit nahoru↑ Citace monografie | příjmení = Pitro | jméno = Martin | titul = Bohové dávných Slovanů | vydavatel = ISV | místo = Praha | rok = 2002 | strany = 49 | isbn = 80-85866-91-9 | příjmení2=Vokáč | jméno2=Petr
8. Skočit nahoru↑ PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 48.
9. Skočit nahoru↑ PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha : ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 51.
10. Skočit nahoru↑ TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 40.
11. ↑ Skočit nahoru k:a b TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 98.
12. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 32. Dostupné online. (čeština)
13. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 47. Dostupné online. (čeština)
14. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 41. Dostupné online. (čeština)
15. ↑ Skočit nahoru k:a b DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 42. Dostupné online. (čeština)
16. ↑ Skočit nahoru k:a b DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 43. Dostupné online. (čeština)
17. ↑ Skočit nahoru k:a b DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 44. Dostupné online. (čeština)
18. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 27. Dostupné online. (čeština)
19. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 45. Dostupné online. (čeština)
20. Skočit nahoru↑ TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 98.
21. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 35. Dostupné online. (čeština)
22. ↑ Skočit nahoru k:a b DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 48. Dostupné online. (čeština)
23. Skočit nahoru↑ TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 237.
24. Skočit nahoru↑ DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012, [cit. 2014-07-02]. S. 49. Dostupné online. (čeština)
25. Skočit nahoru↑ TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 97.
26. Skočit nahoru↑ TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 99.

Obrázky, zvuky či videa k tématu Veles (god) ve Wikimedia Commons

);"">);"">);"">);"">