ŠumavaO šumavě a šumavských městech vesnicích a obyvatelých o přírodě

Vlk

Publikováno 31.07.2011 v 17:50 v kategorii Lesní tvorové a flora, přečteno: 605x

Na šumavě poslední vlk střelen 2. prosince 1874 v polesí Lipka u Vimperka.

Vlk



Stupeň ohrožení

málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Třída: Savci (Mammalia)
Řád: Šelmy (Carnivora)
Čeleď: Psovití (Canidae)
Rod: Vlk (Canis)

Vlk je český název pro některé druhy rodu Canis. Nejznámější je vlk obecný.

Seznam druhů
vlk obecný (Canis lupus) a jeho poddruhy:
vlk černý (Canis lupus pambasileus)
vlk eurasijský (Canis lupus lupus)
vlk indický (Canis lupus pallipes)
vlk kanadský (Canis lupus occidentalis)
vlk mongolský (Canis lupus chango)
vlk polární (Canis lupus tundrarum)
† vlk arizonský (Canis lupus mogollonensis)
† vlk horský (Canis lupus fuscus)
† vlk japonský (Canis lupus hodophilax)
† vlk kenajský (Canis lupus alces)
† vlk koloradský (Canis lupus youngi)
† vlk novofoundlandský (Canis lupus beothucus)
† vlk ostrovní (Canis lupus hattai)
† vlk prériový (Canis lupus nubilus)
† vlk španělský (Canis lupus deitanus)
† vlk texaský (Canis lupus monstrabilis)
k druhu vlk obecný patří také pes dingo (Canis lupus dingo) a dingo pralesní (Canis dingo hallstromi).
vlk rudohnědý = vlk červený = vlk červenohnědý (Canis rufus)


Jako vlci jsou někdy označováni i šakal obecný Canis aureus (vlk šakalovitý) a kojot prériový Canis latrans (vlk stepní) z rodu Canis a pes hřivnatý Chrysocyon brachyurus (vlk hřivnatý) a dhoul Cuon alpinus (vlk rudý).




Vlk obecný


Stupeň ohrožení


málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: psovití (Canidae)
Rod: vlk (Canis)

Binomické jméno


Canis lupus
Carl Linné, 1758

rozšíření vlka

Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris – psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem.


Vzhled
Hmotnost: 30–60 kg
Délka těla: 100-170 cm, ocasu: 35-50 cm
Výška v kohoutku: 65–115cm
Rychlost běhu: 45 km/h (krátkodobě i 58 km/h)

Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.

Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.

Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

Vlčí srst

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.

Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.

Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.

Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.

U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.

Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

Změna barvy

Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk


Rozšíření

Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.

V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben.

Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.


Stavy ve světě

Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace.

V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech.

Stavy v Evropě

V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují vlci z Polska - usadili se v saské Horní Lužici a začali se rozmnožovat.

Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije 210 kusů, jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku), Polsku, Slovensku, Rusku a Turecku.

Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytlačení a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.

Stavy na Slovensku

Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR. Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny. Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 do roku 2006, byl hájen celoročně. Od roku 2006 je chráněn celoročně s výjimkou zimy, kdy je ovšem, každoročně, značná část populace ulovena. Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na 130 - 180 kusů.


Stavy v Česku

Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni (poslední vlk na Šumavě zastřelen 2. prosince 1874, posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež). První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Odhaduje se že k roku 2006 bylo v Beskydech přibližně 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a Jeseníkách, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.

Sociální chování a potrava

Vlci jsou sociální zvířata žijící v dobře organizovaných smečkách.

Vlci jsou predátoři, kteří žijí ve smečkách, jejichž velikost závisí na tom, zda je dostatek potravy. Smečka se soustřeďuje kolem páru, který má mláďata (a sdružuje se na celý život), a může mít až 20 členů.

Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona. Vlk může najednou sníst asi 10 kg masa. Průměrná

spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy.


Vlk obecný arktický


Vlk obecný iberský


Poddruhy

Vlk obecný arktický
Vlk obecný kanejský (Canis lupus alces; Goldman, 1941 †)
Vlk obecný arktický (Canis lupus arctos; Pocock, 1935)
Vlk obecný mexický (Canis lupus baileyi; Nelson and Goldman, 1929)
Vlk obecný novofoundlandský (Canis lupus beothucus; G.M.Allen & Barbour, 1937 †)
Vlk obecný mongolský (Canis lupus chango; Gry, 1863)
Vlk obecný španělský (Canis lupus deitanus; Cabrera, 1907 †)
Vlk obecný horský (Canis lupus fuscus; Richardson, 1839 †)
Vlk obecný pralesní (Canis lupus hallstromi; Troughton, 1958), považován za taxonomické synonymum poddruhu Dingo (Canis lupus dingo; Meyer, 1793), též antarcticus (Kerr, 1792), australasiae (Desmarest, 1820), australiae (Gray, 1826), dingoides (Matschie, 1915), macdonnellensis (Matschie, 1915), novaehollandiae (Voigt, 1831), papuensis (Ramsay, 1879), tenggerana (Kohlbrugge, 1896), harappensis (Prashad, 1936)
Vlk obecný ostrovní (Canis lupus hattai; Kishida, 1931 †)
Vlk obecný japonský (Canis lupus hodophilax; Temminck, 1839 †)
Vlk obecný Hudsonův (Canis lupus hudsonicus; Goldman, 1941)
Vlk obecný eurasijský (Canis lupus lupus; Linnaeus, 1758)
Vlk obecný arizonský (Canis lupus mogollonensis; Goldman, 1937 †)

Vlk obecný iberský
Vlk obecný texaský (Canis lupus monstrabilis; Goldman, 1937 †)
Vlk obecný prériový (Canis lupus nubilus; Say, 1823)
Vlk obecný kanadský (Canis lupus occidentalis; Richardson, 1829)
Vlk obecný indický (Canis lupus pallipes; Sykes, 1831)
Vlk obecný černý (Canis lupus pambasileus; Elliot, 1905)
Vlk obecný iberský (Canis lupus signatus; Cabrera, 1907)
Vlk obecný polární (Canis lupus tundrarum; Miller, 1912)
Vlk obecný kolorádský (Canis lupus youngi; Goldman, 1937 †)

†= Vyhynulý poddruh



Poslední vlk v Čechách

Poslední vlk v Čechách (někdy uváděn jako poslední vlk na Šumavě) byl zastřelen 2. prosince 1874 v polesí Lipka u Vimperka. I po tomto datu se ale na Šumavě občas objevovali osamělí jedinci, životaschopná populace se však již nevytvořila. Popisem honu se podrobně zabývá kniha Dějiny lovu a lovectví od Jana Evangelisty Chadta-Ševětínského vydaná v roce 1909 v Lounech.

Přesné místo skonu posledního vlka dodnes připomíná památník mezi Kubovou Hutí a Borovou Ladou. „Vlčí kámen“ je volně přístupný.

Podle Chadta-Ševětínského obnášela délka vlkova těla „154 cm a výška 80 cm; byl tři dny pro podívanou v zámku vimperském vystaven a pak na Hlubokou poslán a do sbírek J. J. knížete ze Schwarzenberga zařaděn“. V mysliveckém a rybářském muzeu v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou si lze posledního vlka prohlédnout dodnes. Rovněž brokovnice „Lefaucheur“ ráže .14 byla roku 1934 odevzdána do sbírek loveckého zámečku Ohrada.

Střelcem posledního vlka byl knížecí stavitel Jan Štěrbík z Vimperka (1830–1895). Stavitel Štěrbík „obstarával stavitelskou práci ve všech knížecích a patronátních budovách“ v celé střední Šumavě. Jeho nejznámějším dílem je dnešní dominanta Kvildy, kostel sv. Štěpána, jehož stavbu po požáru v roce 1892 zahájil.




Jan Evangelista Chadt-Ševětínský

Jan Evangelista Chadt-Ševětínský (26. února 1860 Kubova Huť – 15. března 1925 Praha) byl český lesník, historik a autor článků a knih o lesnictví a myslivosti.

Chadt se narodil v myslivně na úpatí Boubína, kde byl jeho otec revírníkem. Studoval na škole v Ševětíně (podle té zvolil svůj literární přídomek) a v Albrechticích u Týna nad Vltavou. Absolvoval reálné gymnázium a lesnické a hospodářské učiliště v Písku a po složení státních lesnických zkoušek začal pracovat jako lesník u hlubockých Schwarzenbergů.

Jako adjunkt působil v Zátoni na panství Vimperk, v Kamýku na panství Lovosice, na šumavském Březníku na panství Dlouhá Ves, ke konci v ústřední účtárně v Třeboni a na lesním úřadě ve Vimperku. Roku 1897 byl jmenován revírníkem na šumavském polesí Rokytka, po pěti letech přeložen na lounské polesí Obora u Vinařic, kde sloužil jako menšinový kulturní pracovník. Roku 1920 mu obě tehdejší lesnické fakulty – pražská a brněnská – nabídly docenturu, Chadt přijal pražskou nabídku a po následující tři roky působil jako vrchní lesní správce a přednášející. V roce 1923 odešel na odpočinek a přestěhoval se do Krče u Prahy, aby dál přednášel dějiny lesů a myslivosti na lesnické fakultě.

Svůj volný čas věnoval studiu archivů a kronik. Už od mládí přispíval do lesnických, mysliveckých a etnografických časopisů. V jeho knize Průvodce do pralesa a na Boubín je poprvé zmíněna rezervace Boubín. V roce 1895 vydal knihu Dějiny lesů v Čechách vlastním nákladem. Její zaměření na lesnictví a myslivost je i tématem knihy Dějiny lovu a lovectví v Čechách, Moravě a ve Slezsku, kterou vydal v roce 1909 v Lounech, a obsáhlých Dějin lesů a lesnictví vydaných roku 1913 v Písku. Pod názvem České lesnické písemnictví zpracoval první soupis českých knih a časopisů. Za svou literární kariéru vydal 82 spisů z oborů lesnické a myslivecké vědy a na 500 odborných článků publikovaných v 46 časopisech nebo naučných slovnících.

Cennou se stala i jeho záliba v památných stromech: v roce 1899 publikoval první přehled památných stromů v Čechách, v roce 1908 vyšel jeho rozšířený soupis pod názvem Staré a památné stromy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v časopise Český lid zmiňující 165 stromů. V roce 1913 vyšlo v Písku doplněné vydání s popisy 320 stromů včetně 160 obrazů, tvoří také samostatnou část Dějin lesů a lesnictví.

Vysoká škola zemědělská v Brně (dnešní Mendelova zemědělská a lesnická univerzita) postavila Chadtovi pomník v tzv. Lesnickém Slavíně na školním lesním podniku Křtiny u Olomučan. Jméno Chadta nese památný Smrk J. E. Chadta v Lysické oboře a dnes již pokácený Chadtův smrk.




Chadtův smrk

Tzv. Chadtův smrk byl mohutný smrk v boubínském polesí u Zátoně severozápadně od Volar. Podle letokruhů 462 roků starý smrk ztepilý (Picea abies) byl v roce 1882 pokácen spolu s dalším zvaným Wunderfichte pro okresní výstavu ve Vimperku. Při pokácení měl smrk výšku 57 m, obvod 327 cm při průměru 104 cm a jeho objem byl 28 m³.

Nazván byl podle lesníka J. E. Chadta-Ševětínského, který v okolí vyrůstal a také sepsal první seznam památných stromů.

Komentáře

Celkem 2 komentáře

  • Nabídka práce job 27.09.2012 v 09:33 zajímavé informace o vlcích, díky


  • dzsuvjJEcJ 27.07.2013 v 19:59 Me again! I read your comment, Rune. You menntoied the London Eye. Well actually I would have loved to have a ride on it. My eldest daughter has drawn part of it when she worked as a draughtman with Hollandia, the Dutch firm that made the London Eye. At that time I taught English. Many of my students( all adults) were somehow involved in the construction of the Wheel. Almost every lesson I spent some time to the biggest wheel on earth in 2000. There were several attempts to pull up the wheel. The first time we saw how the cables broke. A month later was the second attempt, which was successful. I am proud that my daughter drew part of it!!


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Webovou stránku snadno a rychle pokorunce Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti
Získejte peníze za příjem emailů a SMS od české společnosti.